Pangandaran, Green valley a Batu Karas

Po celkem intenzivním cestování dáváme nějakou dobu pauzu u moře a to ve městě Pangandaran. Pangandaran je oblíbenou destinací pro místní turisty na víkend. Přijíždíme v neděli večer, takže se s nimi akorát míjíme a čeká nás krásná a téměř prázdná pláž.

V roce 2006 byl Pangandaran zdevastován vlnou tsunanami, město je už ale znova připraveno na turisty.

Surfování je tady náš hlavní cíl. Místní pláž je dlouhá a pro surfaře je zde dost prostoru. Vlny chodí dost nepravidelně a rychle ztrácí na síle, takže je těžší chytit vlnu. Máme už ale nějaký skill a Kuba dokonce jezdí už zase na o něco menším prkně.

V půjčovně surfů se seznamujeme s Dhanym. Bere nás společně s jeho kamarády loďkou na nedalekou pláž Pasir Putih se zlatavým pískem. 

Vůně bílého snappera, kterého pro nás Dhany připravuje na ohni, přilákala z džungle divokého varana. Rozdělujeme se s ním o kosti z ryby.

Makaci se snaží ukrást zbytky ryby pro sebe, varan je ale silnější a makaci z něj mají respekt.

Když ne ryba, tak alespoň pivo.

Na pláž navazuje národní park. Po úzké cestičce mezi stromy se vydáváme hlouběji do džungle. Prales působí se všemi zvuky celkem strašidelně, navíc po nás chtějí hlídači drahý vstup, tak se vracíme a procházíme se raději dál po pláži.

Jeleni vychází na večer z národního parku, procházejí se po městě a po pláži mezi loďkami. Obchází kolem místních warungů (jídelen) a hledají v odpadcích zbytky jídla.

Kromě jelenů vylétají na večer z džungle taky obrovští netopýři. Občas se zapletou do šňůr draků, které pouštějí místní kluci. Někdy je kluci naschvál chytají.

Na motorkách se společně s Australanem Rhysem vydáváme cestou necestou k údolí Green valley.

Podél břehu řeky docházíme k jeskyni, kterou řeka protéká. Po kořenech plazících se po stěnách jeskyně odvážní vylézají a skáčou do studené vody. My plaveme dovnitř jeskyně. Nad námi kape voda z krápníků. Doplaváváme až do závěrečné části s vysokým stropem, z něj dírou prosvítá úzký pramínek světla.

Po proudu řeky docházíme k několika menším vodopádům a koupeme se i zde.

Přidává se k nám další Australan Will. Když přicházíme k motorkám, Will uskočí. Vystrašil ho had, ten si na jeho motorce pochutnává na žábě. 

Na motorkách pokračujeme do města Batu Karas. Cesta je opravdu hrozná, obrovské díry nám zajišťují pořádnou masáž zadků. Pláž v Batu Karas je rovněž populární mezi surfaři. Je ale o dost menší než pláž v Pangandaranu a hustota turistů je taky o dost vyšší, tak jsme rádi, že jsme si jako hlavní místo pobytu vybrali Pangandaran.

Zpět v Pangandaranu. Rybáři na pláži připravují sítě na lov.

Na večeři navštěvujeme rybí trh. Kde si vybíráme ve čtyřech lidech kilo čerstvých krevet, bílého snappera a tuňáka. Všechno chutná opravdu výborně. Vzpomínáme ale stejně nejvíce na rybu, kterou pro nás Dhany připravil na pláži. Venku se mezitím strhnul šílený liják. V Indonésii pomalu začíná období dešťů.

Poslední večer v Pangandaranu pro nás Dhany sehnal durian. Už dlouho jsem ho chtěla vyzkoušet. Říká se, že člověk ho buď zbožňuje nebo nenávidí. Bylo tomu i tak se mnou a s Kubou. Jednomu z nás strašně chutnal a druhému vůbec. Můžete hádat, jak to bylo.

Když se bavím s místními o durianu většinou ho všichni opravdu milují a vypráví, jak včera snědli osm kousků a podobně. S durianem se musí ale s rozvahou. Pokud člověk sní více než 10 plodů může se z něj až opít. Dhany nám vypráví, jak se jako malý kluk opil z durianu, nemohl ho pak dlouhou dobu ani vidět. Teď mu znova přichází na chuť.

Zároveň když jíte durian neměli byste alespoň půl hodiny předtím ani potom pít tvrdý alkohol.

Dozvídáme se taky zajímavost a to že rozevření durianu nožem se nazývá "durian bla". Stejný pojem používají Indonésané ale také pro první sex o svatební noci.

Borobudur

Borobudur, který se stejně jako Prambanan nachází nedaleko města Yogyakarta, je největším buddhistickým chrámem na světě. Byl vystavěn v 8-9.století našeho letopočtu a opuštěn ve 14.století. Poté byl zapomenut a po dlouhou dobu ztracen v džungli. Znovu byl objeven v roce 1814 a poté zrekonstruován.

Protože jsme na Prambanan dojeli lehce místním autobusem, rozhodli jsme se využít hromadnou dopravu také na Borobudur. Dorážíme brzo ráno taxíkem na hlavní autobusový terminál Jombor a od tama už prvním ranním autobusem směr Borobudur. Zastávky jsou v Yogyakartě umístěny na vyvýšeném nástupišti, na které projdete přes turniket s lístkem, a poté z nástupiště nastupujete do autobusu. Dveře otevírá speciální pracovník, který zároveň vyvolává zastávky. V menších městech, kde autobus tak často nejezdí, většinou tento pracovník také z autobusu hlasitě vyvolává směr jízdy a snaží se nabantovat nové cestující. K Borobuduru přijíždíme společně se školáky směřujícími do zdejší školy.

Monument se skládá z šesti čtvercových teras, završených třemi kruhovými. Buddhističtí poutníci začínají svůj výstup u základny Borobudury a postupným obcházením pater, prochází jednotlivé terasy až k nejvyšší centrální stúpě.

Celá stavba je poseta reliéfy, které znázorňují výjevy z Buddhova života. V sousedícím muzeu si můžete přečíst vysvětlení několika z nich. Monument zároveň obsahuje několik set soch Buddhy. Sochy se navzájem liší polohou ruk nebo mudrou, kterou předvádí.

Horní tři kruhové terasy jsou dokola obestavěny stúpami ve tvaru zvonu. Uvnitř každé z nich medituje ukrytý Buddha.

Dvě ze stúp odhalují Buddhu při meditaci.

No scratching- zákaz škrábání. Kolem pasu máme uvázané sarongy, což je místní oděv, který by se měl nosit do chrámu.

Monument se postupně vylidňuje od nedočkavců, kteří zde přišli na východ slunce, zároveň ještě není zaplaven davy turistů přijíždějícími zájezdovými autobusy. Jsme tu v pravou chvíli a Borobudur si můžeme pořádně vychutnat.

Závěrečnou část monumentu tvoří obrovská centrální stúpa.

Architekt Borobuduru se jmenoval Gunadharma, je o něm známo ale jen velmi málo.

Prambanan

Prambanan je jeden z nejvýznamějších a nejkrásnějších hinduistických chrámů na světě. Nachází se 17km od centra Yogyakarty a obklopuje ho velký park.

Byl vystavěn v 10.století našeho letopočtu. V té době vládla Jávě Mataramská dynastie, jejíž vládci postupně upřednostnili hinduismus nad buddhismem.

Legenda o vzniku chrámu říká, že jej vystavěl král jménem Bandung Bondowoso na důkaz lásky k princezně Roro Jonggrang. Ta jeho lásku odmítala a aby ho odradila, řekla mu, že si ho vezme jedině, pokud se mu povede během jedné noci vystavět chrám s tisíci sochami. Bondowoso přivolal nadpřirozené síly a úkol skoro splnil. Princezna Jonggrang se však zalekla a vyzvala vesničany k zapálení rýžového pole, jímž chtěla předstírat rozbřesk. Bondowoso, který mezitím dokončil 999 soch, princezninu léčku rozpoznal a zaklel ji do tisíce sochy chrámu.

Co je jiné oproti Bali na Jávě, že lidé tady nejsou zvyklí na bílé turisty. Stává se nám teda celkem často, že nás někdo osloví a chce si s námi udělat fotku. 

Jak si občas někde v zahraničí myslí, že jsme stále Československo. Tady Czechoslovakia povýšili na Czekoslavia, kterou zaměňují s Jugoslávií, a myslí si, že jsme měli prezidenta Tita.

U Prambananu zůstáváme na západ slunce.

S fotografem Nurym a jeho přáteli.

Cestou autobusem na hostel se ptáme nějakéhopána, kde máme vystoupit, ten místo toho ukazuje na měsíc. První nechápeme, ale pak nám dochází, že je právě zatmění měsíce. Perfektní tečka na závěr k povedenému výletu.

Yogyakarta

Yogyakarta, zkráceně Yogya, je duše Jávy, středisko javánské kultury a tradičních řemesel. Je zároveň jediným místem v Indonésii, kde byla ponechána vláda místnímu sultánovi.

Becak je tradiční forma dopravy po městě.

Kuba si to s řidičem becaku na půl cesty vyměňuje a dostává poloviční cenu.

Srnky na ulici

Malioboro je největší nákupní ulice v Yogyi. Máme zase štěstí a v den našeho příjezdu se zde koná obrovský karneval k příležitosti výročí města.

Obrovský dav místních zaplnil ulici. Cpeme se nějakou dobu dopředu, abychom něco viděli. Nevidíme nic. Těsně před začátkem sebou celý dav pohne, my se dostáváme dopředu a vidíme krásně hlavní vystoupení.

Kraton kromě samotného paláce sultána tvoří také území obehnané zdí. Žije v něm 25 tisíc lidí. Sultán zhruba 1000 z nich zaměstnává.

Velká část paláce je užívána jako muzeum a zahrnuje velkou sbírku darů od evropských monarchů.

Zlatý pavilón Bangsal Kencana je nejkrásnější část paláce. Představení gamelanu.

Taman Sari byl využíván jako lázně a rekreační místo sultána. Najdete zde tři velké bazény, z toho jeden sloužil pro sultána a jeho manželku, druhý pro harém a třetí dětem.

Water kastel-vodní hrad byl kdysi obklopen vodou a spojen s Taman Sari dlouhým podvodním tunelem.

Mezi tradiční řemesla v Yogyakartě patří například výroba panenek/loutek z kravské kůže. Detaily panenek se do ní vytesávají kladivkem. Poté se panenky také pestrobarevně malují.

Výroba batik, tradičního oděvu.

Na ptačím trhu Pasar Burung Pasty jsme viděli spoustu exotického zvířectva.

Barevná kuřátka

Speciální okraj krabice zabrání švábům, aby se dostali ven.

Seznámení s varanem, který celou dobu švihal kolem sebe dlouhým úzkým jazýčkem, což nejde na fotkách vidět. Koupit ho můžete za 5milionů rupií (9000kč)

Na trhu jsme si poslechli soutěž ve ptačím zpěvu. Jako body od porotců dostávali ptáčci vlaječky do kelímku připevněných na židlích pod nimi.

Pro štěstí jsme koupili čtyři ptáčky, které paní vypustila do volné přírody.

Vyzkoušeli jsme tradiční jídlo Yogyakarty nasi gudeg, z nezralého ovoce jackfruit. Vaří se několik hodin společně s palmovým cukrem a kokosovým mlékem.

Jinak naše klasika je nasi goreng nebo mie goreng, to jest smažená rýže nebo nudle podáváné s vajíčkem na pánvi a bílymi brambůrkami, které vypadají jako od značky Lupeto.

Na každém rohu můžete na Jávě vidět stánek s baksem. Polévka s masovými koulemi, nikdo neví z čeho jsou vyrobeny, ale chutnají podobně jako šunka.

Tyto koblížky se staly naší závislostí v Yogyakartě. Kupovali jsme si je každý večer ráno na snídani. První večer jsme jich koupili 6, další už 8, další 10...

Čtvrť Kota Gede byla za dob, kde byla Yogyakarta hlavní město, administrativní centrum říše. Nachází se zde spousta obchodů se stříbrem. Navštěvujeme zde také královský hřbitov.