Z pláže pozorujeme kormorány, kteří vysedávají na několika rozbitých molech. V dáli jde vidět taky pár větších nákladních lodí.
Město samo o sobě je skoro placka, mírně se zvedá v jedné části. Další den se na onu vyhlídku vydáváme. Je to tu taková spleť barevných většinou jednopodlažních domečků. Některé domky mi připomínají Nový Zéland, občas se mezi nimi překvapivě mihne dům alá funkcionalistická vila. V centrum města se nachází i několik honosnějších paláců, které pochází z doby, kdy město prosperovalo prodejem vlny. Okolí města je totiž jedna velká pustá planina- ideální pro ovečky.
Po městě se dopravujeme taxíky zvanými colectivo. Od normálních taxíků je rozeznáte snadno, protože mají na střeše číslo. A funguje to tak, že taxík sdílíte s ostatními lidmi jedoucím podobným směrem. Platí se za osobu 500 chilských pesos (asi 18Kč). Taxíky jezdí nejčastěji po hlavních třídách, ale můžete ho stopnout v podstatě kdekoliv. Protože je tato služba hojně využívaná, většinou sedí v autě fakt pět lidí. Když jeden člověk vystoupí, okamžitě nastupuje jiný. Když je taxík plný, zabliká na vás jako omluvu, že nemůže zastavit. Při velkém provozu se taxíky i kradou. Například tak, že někdo přijde k cestě později, ale postaví se před vás a tak stopne taxík dříve.
Místní quiltros jsou o dost více chlupatější a taky trochu větší. Je taky hodně pejsků i v zahradách a hlídají barevné domky. Nejsou to jen směsky, hodně je tu populární německý ovčák (španělsky: pastor aleman).
Zajímavý je i místní hřbitov. Je obrovský, stromy v něm jsou zvláštní, přísně upraveny. Na hrobech jsou často jména jako Milosevic, Ivosevic apod. Hodně přistěhovalců bylo totiž z Chorvatska.
Košíky tady moc neletí, je tady na ně zima. Místo toho tady jedou různě pomalované uzavřené stánky. Stejně jako v Santiagu využíváme v restauracích většinou menu del día, kdy dostanete pebre s chlebem, polívku, hlavní jídlo a někdy i džus a dezert. Už máme způsob, jak poznat dobrou restauraci a to podle ubrusu. Nejlepší jsou restaurace s kostičkovanými ubrusy, pak už jedině podivně barevně kraječkované ubrusy. Jiné restaurace nebrat.
Atrakcí ostrova jsou tučňáci magallanští.
Hnízdí tady cca 57 000 párů tučňáků, aby na ostrově odchovali své mladé. Tučňáci připlouvají k ostrovu v září, v říjnu začínají sedět na vajíčkách, mláďata se líhnou v listopadu. Samostatní malí tučňáčci opouští ostrov v dubnu.
Tenhle tučňák si přišel pro nejlepší trávu pro vystlání hnízda až ke mně.
Jiní radši chrání své hnízdo a nehnou se od vchodu.
Ostrov je maličký. Během hodiny ho obejdete kolem dokola po vyznačené trase. Kromě tučňáků je tady také kolonie racků a kormoránů.
Naše další cesty směřují hlouběji do Patagonie, pokračujeme do národního parku Torres del Paine.
Žádné komentáře:
Okomentovat