Typické pro tento kraj jsou calafate berries. Existuje legenda o jejich vzniku. Místní náčelník Aonikenk byl velmi hrdý na svou mladou krásnou dceru Calafate. Říká se, že nejkrásnější věc na ni, byly její hluboké zlaté oči. Jednoho dne potkala Calafate na procházce Selknama. I když byl z nepřáteleného kočovného kmene, zamilovali se do sebe. Protože věděli, že jejich kmeny nikdy nedovolí, aby byli spolu, začali vymýšlet plán, jak by společně mohli uprchnout. Bohužel na jejich plán přišel otec Calafate - náčelník Aonikenk. Náčelník poprosil šamana Gualichoho, aby jakkoliv jejich útěk zmařil. Gualicho vyslyšel prosby náčelníka a proměnil Calafate v keř s zářivými zlatými květy, které měly připomenout její nádherné zlaté oči. Náčelníkova přehnaná opatrnost vůči jeho dceři dala keři trny, aby se Selknam nemohl keře dotknout. Když toto zjistil Selknam, zarmoutilo ho to tak, že ho zlomené srdce zabilo. Toto zasáhlo i samotného šamana a tak zlaté květy keře proměnil ve fialové bobule, které měly představovat Selknamovo zlomené srdce. Tak mohli milenci zůstat navždy spolu.
Náš první dojem z Argentiny není úplně nejlepší. Město působí velmi turisticky. Jídlo v restauracích je o dost dražší než v Česku. V obchodech tady nemají normální čokoládu. Náš pokoj na hostelu, i když to je zatím jedno z našich nejdražších ubytováních, je holobyt- dvouposchoďová postel a nic víc. Společný záchod nejde zamknout ani spláchnout. Na druhou stranu je personál v hostelu velmi milý. S jídlem to řešíme tak, že si tady vaříme. Náladu mi zlepšuje taky mapka města, je tam totiž obrázek plameňáka. Plameňáci by měli být vidět v Laguně Nimez. Na hostelu nám ale radí, aby jsme lagunu Nimez obešli a šli rovnou k jezeru Lago Argentino. A dobře děláme, protože v laguně Nimez je placený vstup a ten den tam žádní plameňáci nejsou. Na Lagu Argentinu jich vidíme hned několik a kromě toho taky spoustu dalších ptáků.
Nadcházející den jedeme k druhému konci jezera Lago Argentino, kde by se měl nacházet ledovec Perito Moreno. Ten nám dopředu chválilo hodně cestovatelů. Perito Moreno je totiž jeden z mála ledovců, který neubývá, ale zvětšuje se. A jak zjišťujeme na místě, je to opravdu masa ledu.
Výška ledovce Perito Moreno nad hladinou je cca 70 metrů. Z fotek vypadá o dost menší než ve skutečnosti.
Ledovec Perito Moreno na mě působí svou hmotou jako zeď z Hry o trůny. Před zdí je léto a za zdí zima. Kra úplně vepředu má navíc obličej nočního krále vůdce bílých chodců.
Když padá ulamující se kra z ledovce, zní to jako, když pořádně zahřmí. Menší burácení jde slýšet skoro neustále.
Různě tvarované kry pak plují po hladině jezera. K nám na kře připlaval kamínek pro štěstí.
Večer na hostelu slaví Guido z Buenos Aires narozeniny a tak procvičujeme španělštinu. Jeho mamka se jmenuje prý taky Barbora a jeho bratr Stanislav. Má předky z Rakouska a Jugoslávie. Vypraví nám o jeho farmě s prasaty a ukazuje fotky. Začínal s 20ti prasaty, dnes jich má 300. Carlito z hostelu pro nás připravuje pečené maso asado.
Dál pokračujeme na sever národního parku Los Glaciares do vesničky El Chaltén. Na autobusové nádraží nás jdou vyprovodit pejskové Punko a Rocky. Punko je takový už trochu ošuchaný vágus, pořád vrtí a sní všechno. Rocky je ještě puberťák ale frajer zároveň.
Punko s Rockym s námi čekají dokud nám nejede autobus. Mimochodem jméno Punko vzniklo podle pekárny (Pan Co.), kterou cestou na nádraží míjíme. Rocky si na autobusovém nádraží sjednává pořádek.
Žádné komentáře:
Okomentovat