Oblast jezer, ostrov Chiloe a něco málo o hudbě v Chile

Z Bariloche v Argentině se vracíme zpátky do Chile. Naši první zastávkou tady je město Osorno.
Z Osorna pochází Salomé a tak tu navštěvujeme její babičku. Oba její prarodiče jsou fotografové a ukazují nám spoustu starých fotek, sbírku fotoaparátů i starý zvětšovák fotek. Seznámit se s námi přichází i teta a sestřenice s dětmi.

V dalším městě Puerto Montt nám prší. Když nám alespoň na chvilku vysvitne sluníčko, jdeme se podívat na místní rybí trh.

Na zbytky ryb nedočkavě čekají lachtani, racci i pelikáni.

Vybrat si přichází i místní quiltros.

Kuba má odvahu a ochutnává vyhlášené curanto. Jsou to mušle, klobásky, kuře, knedlík a brambor. No je to divná kombinace, jsem ráda, že jsem tak odvážná nebyla.

Puerto Varas je sousední menší město na břehu jezera. Odtud by měl být nejlepší výhled na sopku Osorno. Máme smůlu. Je zataženo a celý kužel sopky je schován v mracích. Tak se procházíme aspoň po městě. Puerto Varas je takové hipsterské turistické městečko, Puerto Montt působí oproti němu mnohem víc autenticky a tak se vracíme tam.

A hned jedeme zase o dům dál. Chiloe, se díku tomu, že je to ostrov (souostroví), vyvíjelo zvlášť - odděleně od zbytku Chile. Místní lidé věří v nadpřirozené bytosti, najdete tady spoustu zajímavých mýtů a legend. Je dobré se alespoň s pár z nich seznámit. Protože se vám třeba pak může stát, že půjdete v restauraci na záchod a nebude tam napsané páni a dámy, ale Trauco a Pincoya.
Trauco vypadá trochu jako náš vodník skřížený s ohyzdným skřetem. Na hlavě nosí špičatou asijskou čepku, v ruce sekyru a dřevěnou hůl. Znásilňuje ženy, hlavně ty, které jsou ještě panny, se snaží připravit o panenství.
Pincoya je naopak neobyčejně krásná bohyně, taková trošku mořská víla, akorát nemá rybí ocas a je jen poskromnu oděna do mořských chaluh. Je odpovědná za dobrý i špatný úlovek rybářů.
Caleuche je loď duchů. Ukazuje se většinou v mlze a šeru, světlo z paluby září do noci. Jde slyšet také hudba, na kterou tančí posádka - ztroskotaní námořníci a ti, kdo se nechali zlákat.
Camahueto je zdatný stříbrný býk se zlatým rohem na hlavě. Z vnitrozemí míří směrem k moři a ničí úrodu farmářů. Zabránit mu v tom může jedině kouzelník, pokud mu jeho zlatý roh vytrhne za úplňku. Potom se z býka Camahueto stane poslušné zvíře.

Castro je hlavní město ostrova a tak naše cesta směřuje právě tam. Dominantou hlavního náměstí Plaza de Armas je kostel Iglesia San Francisco.Tady v Chile se většinou hlavní náměstí v každém městě jmenuje Plaza de Armas. Kostel je zvenku jasně žluto- fialový, uvnitř je naopak ponecháno dřevo v přírodních barvách.
Chilotské dřevěné kostely jsou pro souostroví typické. Řada chilotských kostelů je zapsána v seznamu UNESCO. Protože ostrov byl oddělen, stalo se například, že hřebíky použité v kostelech jsou dřevěné.

Palafitos - barevné domy u pobřeží na dřevěných kůlech jsou pro Chiloe typické. Bydleli v nich kdysi hlavně rybáři. Máme pohorky, tak se brodíme v bahýnku a domky si fotíme i hezky zdola.

Poslední zastávka ve středu Chile je Valdivia - studentské město na břehu řeky. Centrum města  je obklopeno nábřežím z obou stran a působí na nás hezkým a přátelským dojmem.

A jde se znova na rybí trh. Lachtani a všemožní ptáci od kormoránů, pelikánů až po nějaké, co vypadají jako malí černí supi, čekají na rybky na mole i na břehu.

Někteří lachtani jsou fakt obrovští, jde z nich strach. Tenhle ale vypadá ochočeně a jde si pro rybku přímo k prodavači.

Podél řeky mají lachtani svoje stanoviště na prázdných molech. Psí gang si chrání svoje území a nechce pustit lachtany na břeh. Několik psů dokonce odvážně skáče do řeky a štěká na vynořující se obří lachtany. A když lachtani na molech dělají až moc zvuků, psům na břehu se to taky nelíbí.

Jedeme zpátky na sever. Vzdálenosti jsou tady dlouhé. Autobusy tady na čurání moc nezastavují a tak v každém autobuse na delší vzdálenost je záchod. A je většinou i celkem ok a lidi ho využívají. A tak se tady odehrává moje první čurání v autobuse.

Po cestě na sever zastavujeme krátce ještě jednou v Santiagu. Oliver nás vede do parku, kde mladí umělci hrají a tančí cuecu. Cueca je tradiční chilská hudba i tanec. Existují dva typy cuecy. Tradiční cueca má svůj původ na farmách a místních statcích, kde byl vedoucí muž. Tančil obvykle s místní děvečkou. V tomto typu cuecy ženy vůbec nezpívají a mají podřazenou roli. Tento typ cuecy se učí na školách.
Druhý typ cuecy pochází z barevného Valparaísa. Valparaíso je jeden z největších přístavů v zemi a tak zde bylo vždycky hodně námořníků. Námořníci se potřebovali potěšit. Tančili tady cuecu společně s děvkami a hlavní roli v ní hrála žena. Proto v tomto typu cuecy zpívají a tančí i ženy a právě možná proto je oblíbená i mezi mladými.

Její oblibu zvýšila také kapela Los Tres. Členové kapely při koncertu unplugged na MTV totiž použili ve svých písních prvky cuecy.
Během našeho pobytu v Chile jsme se dozvěděli něco více i o jiných stylech hudby, které jsou tady oblíbené. Nejvíce nás zasáhlo bolero a s ním konkrétně kapela Bloque Depresivo. Pokud vás to zajímá, můžete si poslechnout jejich koncert zde. Bolero působí spíše smutně, jak napovídá i název kapely.
Našim dalším oblíbencem je cumbia, ta je rychlejší a veselejší typ latinskoamerické hudby smíchaný s evropskými prvky.
Batucadu jsme tady slyšeli hodněkrát, ať už na náměstí ve Valdivii, v centru Santiaga nebo v parku. Je to styl samby ovlivněn africkými prvky, původně pochází z Brazílie. Hraje ji většinou soubor lidí na bubny, je rychlá a opakuje se.

Reggaeton, který zní hlavně večer z klubů, je tady nejpopulárnější styl hudby pro mladé.