Trujillo, archeologické naleziště Chan Chan a surfování v Huanchacu

Město Trujillo založil v 16.století Francisco Pizzaro, dobyvatel říše Inků, a nazval jej po svém rodném městě ve Španělsku.
Do centra se dostáváme kolektivem a vystupujeme na ulici Espaňa. U ní leží náměstíčko Plazuela el Recreo, z kterého pokračujeme přes pěší ulici na hlavní náměstí Plaza de Armas.

Před Inky a Španěly tady už mnohem dříve pobývali Chimové. Jimi vybudované město a nyní archeologické naleziště Chan Chan bylo ve své době jedno z největších měst na světě. Pozůstatky města pokrývají plochu okolo 20km2.

Panovníci Chimů měli ve zvyku si brát s sebou do hrobu všechno své bohatství, služebnictvo a konkubíny. Právoplatné manželky mohly dožít.

Peruánští naháči byli oblíbeni mezi panovníky Chimů i Inků. Seděli jim na klíně a vyhřívali jim klouby. Naháči mají totiž vyšší teplotu těla než ostatní psi, proto byli v minulosti využíváni při léčení revma. Existují různé velikosti, malí, velcí a na fotce je střední varianta naháče.

Kousek od Chan Chan se nachází také muzeum, pro které nám taky platí lístek (10 solů). Pěšky to v tom horku zas takový kousek není. Naštěstí stopujeme dvě policistky, které jedou právě na oběd.
V muzeu se nachází kromě dřevěných sošek, které jsem čekala, že uvidíme přímo v Chan Chan a ne, také zajímavá keramika s motivy zvířat s lidskými tvářemi. Keramika zobrazuje v mnoho případech taky právě peruánské naháče.

Huanchaco, bývalá rybářská osada, je dneska centrum surfařů a leží kousek od Trujilla na pobřeží. Chan Chan se rozléhá přesně mezi nimi. Po této trase se dá snadno jezdit autobusy i kolektivy. Jezdí zde například písmeno B a H.

 

Caballitos de Totora neboli rákosoví koně jsou loďky z rákosu, které používají místní rybáři. Sedí na nich obkročmo a sjíždí na nich vlny jako surfu, říká se jim proto mořští kovbojové.

Přijeli jsme sem hlavně kvůli surfování, ale není to tady teda nic moc. My rozmazlenci, odchováni na Novém Zélandu, to máme jinde těžké. I když pláž vypadá jako písečná, ve vodě je spousta kamínku a musíte dávat pozor, když stoupáte na dno, ať si nerozříznete nohu. Proto je lepší spíš hned nasednout na surf a pádlovat. Pádlovat se tady napádlujete. Surfuje se směrem od mola doprava, jinde čekají pod vodou zrádné skály. A v onom dobrém místě je při příhodných podmínkách namačkáno celkem dost surfařů u sebe. Myslela jsem si taky, že když už jsme tak blízko rovníku, bude tu teplo. Teplo tady sice je, ale od moře fouká studený vítr a voda je ledová. Surfovat teda jedině ve wetsuitu, bez něho se to nedá. Z moře jde často stejně jako v Limě takový bílý opar. Když surfujete trochu dál, jste v podstatě už v mlze viz foto.

Molo je dost často zavřené, pokud se na něj chcete dostat, musíte zaplatit vstup jeden sol. U mola grilují na ulici anticuchos na jehle a další.

V ulici rovnoběžné s promenádou pláže o jeden blok dál od moře se dá najít třeba tehle mural peruánského naháče i spousta jiného graffiti.

Todo Bien.

Úplně nejlepší tady ale je, že v našem hostelu Oceano vyrabí ledové tříště neboli cremolády z ovoce z tropického pralesa. Barva cremolád je sice občas moc nevábící, protože je míchají pouze z ovoce a ledu, ale chuť je nepopsatelně dobrá a ještě k tomu je to celé přírodní a zdravé.
Dragon fruit a passion fruit neboli maracuyu asi znáte. Co třeba ale camu camu, lucuma, aguaymanto, guanabana nebo tamarindo? Rozhodla jsem se každý den vyzkoušet jednu příchuť a tak Vám je trochu přiblížím.
Camu camu je zatím můj favorit, chutná kysele a přitom sladce. Označuje se jako superpotravina, protože obsahuje 30x až 60x vyšší obsah vitamínu C než je v pomerančích.
Lucuma vypadá, že bude chutnat ovocně sladce a ona zatím chutná trochu jako kapučíno nebo karamel. Přidává se často do různých dortíků.
Aguaymanto neboli mochyně se tady používá třeba do salátů nebo jsme dostali omáčku z mochyně k masu z alpaky.
Algarrobina je syrup vyrobený ze stromu carob tree. Ten se často míchá s piscem.
Guanabana neboli graviola chutná trochu jako mango nebo mi připomíná možná i hrozinky.
Tamarindo jsem čekala, že bude chutnat jako oříšky a ono to zatím chutná jako nezralý banán, ale jako výborný nezralý banán.

Tropické ovoce můžete ochutnat taky jako součást dortíku. Ten oranžový je právě s příchutí lucumy. A klame barvou, protože čekáte sladkou chuť jako maracuya a přitom chutná kávově až karamelově.
Druhý zákusek je torta tres leches, jeden z nejlepších dortíků, které si v Peru můžete dát.
Sladká svačinka, kterou tady dostanete všude, jsou smažené banány. Někdy jsou i osolené a chutnají podobně jako naše brambůrky.

A co jsem ještě úplně zapomněla zmínit a přitom to neodmyslitelně patří k Peru je pisco sour. Pisco sour se míchá s limetkou a rozšlehaným bílkem. Správný poměr a další ingredience má zmáknuté Kuba a prý je to tajné.
Když jste po dvou pisco sour už překyseleni limetkou, existují obdoby s jiným ovocem, často třeba s maracuyou.

Další tady oblíbený drink, který se míchá z pisca, je chilcano. Do něj se přidává zase zázvorový sirup.
Z nealka je tu nejčastější tmavě červený nápoj chicha morada, ta se vyrábí z tmavé kukuřice. Dostanete ji většinou jako nápoj k obědu a je v ceně meníčka. Druhá nejpopulárnější je pak razící žlutá inca kola, která chutná jako žvýkačka Pedro.