pátek 23. března 2018

Mexico City

Do hlavního města Mexika přijíždíme v noci. Cestou z letiště na hotel jde poznat i za tmy, že jsme v moderním městě. Trošku to kazí akorát u cesty postávající chicas malas (špatné holky).
Podařilo se nám najít hotel na dobrém místě kousek od historického centra.
Hlavní náměstí Mexico City se jmenuje Plaza de la Constutición, místní mu ale neřeknou jinak než Zócalo. Dominantou náměstí je Metropolitní katedrála.


Uprostřed náměstí se tyčí mexická vlajka a kolem ní jsou postaveny obří stany s trhy s jídlem, barevným oblečením a nejrůznějšími suvenýry jako například pomalovanými lebkami.


Před katedrálou tančí indiáni svoje tanečky. Hned vedle katerdrály se nachází muzeum Temple Mayor, pozůstatky původního aztéckého chrámu, a taky muzeum fotografie. Právě probíhá výstava fotografa Manuela Alcareze Bravo.


Napravo od katedrály se rozprostírá obrovská budova Palacio Nacional. Vstup do něj je zdarma. Stěny hlavního schodiště a také ochoz zdobí muraly malíře Diega Rivery.


Mural, velkoformatová nástěnná malba, má v Mexiku svoji tradici. V první polovině 20.století zde působilo dokonce hnutí s názvem Mexičtí Muralisté a toto hnutí mělo dál následovníky a pokračovatele třeba na Kubě. O samotném Diegu Riverovi tady nemluví jako o malíři ale právě jako o muralistovi.



V Palacio Nacional se nachází také muzeum se stálou expozicí.

 

Muzeum Fridy Kahlo, ikonické mexické malířky, se nachází ve čtvrti Coyoacán. Je to poklidná část města s rezidenčními vilami a malými kaféčky. Poklidná přestává být  právě, když přicházíme před dům rodičů Fridy. Řady od vstupu domu jsou dlouhé několik desítek metrů.  Ptáme se, jak dlouho se tady čeká a prý tak tři hodiny. Jeden ze sekuriťáků nám naštěstí poradí a to jít do řady na dvě muzea- Fridy Kahlo a také muzeum jejího manžela Diego Rivery. Tahle řada se čeká jen 15 minut a lístek je dokonce o něco levnější, i když to nedává smysl.


Domu se občas přezdívá taky Casa Azul a to kvuli výrazné tmavě modré barvě fasády, která je typická pro Mexiko.


Vevnitř interiéry přibližují každodenní život Fridy a její rodiny.



Součástí je taky výstavní prostor s šaty, které Frida nosila. I když někomu přijde její extravagantní oblečení pro Mexiko typické. V té době zas tak typické nebylo. Frida nosila většinou dlouhé široké sukně, s kterými zakrývala to, že má jednu nohu kratší a musí nosit boty se speciálním podpatkem. Výrazným oblečením se snažila upoutat na jiné části těla a potlačit její handicap. Když šla po ulici, děti prý na ni často volaly: "Cirkus jde, cirkus jde!"


Zajímavá je taky část výstavy oblečení světových modních návrhářů, kteří se inspirovali stylem Fridy Kahlo.


Vnitřní zahrada domu je dost veliká a má několik oddělených částí.


Jako další navštěvujeme nedaleké Museo Casa Estudio Diego Rivera y Frida Kahlo. Po návratu z USA se Frida se svým manželem Diego Riverou přestěhovali do svého vlastního dvojdomu. Návrh pro ně dělal teprve 26ti letý Fridin rodinný známý Juan O´' Gorman. Ten se snažil hledat vzory ve funkcionalismu, byl především inspirovaný architektem Le Corbusierem. Už jako 24 letý navrhnul vůbec první funkcionalistický dům v Latinské Americe, ten stojí hned vedle na pozemku domů Diego Rivery a Fridy Kahlo.


Menší modrý dům byl navržen pro Fridu a vedlejší červený dům s obrovským atelierem pro Diega.


Oba domy jsou přes střešní terasu propojeny mostem.


Domy jsou lemovány plotem z kaktusů.


Interiéry jsou kromě Diegova ateliéru prázdné a jsou v nich vystaveny obrazy. Jde tady tedy spíše o samotnou architekturu než o nahlédnutí do jejich života.


Čtvrť Polanco je jedna z bohatších čtvrtí Mexica City. Avenida Prezidente Masaryk je to jedna z nejluxusnějších ulic v Mexico City, plná podniků jako Prada, Gucci apod.


Jedna z dominant čtvrti Polanco je Museo Soumaya od architektonické kanceláře Fernando Romero Enterprise, se svoji výraznou formou upoutá na první pohled. Vnitřek už tak povedený není a celý nelogicky provoz podléhá výraznému tvaru muzea.


Muzeum patří jednomu z nejbohatších lidí na světě mexickém podnikateli Carlosovi Slim Helú, je vlastníkem telekomunikačních firem. Horní sál se jmenuje po něm a jeho manželce. V něm byla vystavena pro mě nejzajimavejsi část expozice a to sochy sochaře Rodina.


Hned vedlejší Museo Jumex od David Chipperfield svým vnějším vzhledem na první pohled sice tolik nezaujme. Jeho forma je však jednoduchá, čistá a krásná.


Uvnitř mě o dost víc než samotná expozice baví zkoumat důmyslné detaily budovy od zábradlí, prosklených skříněk na věci nebo grafického informačního systému. Naprosto mě dostala pruhovaná podlaha v podzemním podlaží.


U těhle domyšlených budov mě taky vždycky baví záchody.


V parku Chapultepec jsme nějak bloudili. Je strašně obrovský. Nachází se v něm i ZOO, která je zdarma, a hlavní atrakcí je zde panda velká. V parku tak všude ve stáncích prodávají plyšové pandity.


Jen tak na ulici nás oslovil Mexikánec Vincent. Zjistili jsme, že kreslí komixy. Vincent nám nabídl, že pokud budeme cokoliv potřebovat, ať se mu ozveme.
Domlouváme se s ním teda další den na oběd. Bere nás na prý nejtypičtější jídlo, které prý musíme zkusit v Mexiku, a to je pozole. Je to v podstatě taková polívka s masem. Pozole maciza je ta s lepším masem. K tomu si dáváme horchatu, sladkou rýžovou vodu posypanou skořicí, a clamatoňo, pivo smíchané s rajčatovým džusem.
Některá jídla trošku klamou názvem např. sopa třeba vůbec není polívka, ale plněná placka. Zkoušíme sopu tinga a sopu cochinitu. Torta zase není dort, ale zapečená houska třeba se šunkou a sýrem.


Kromě nejtypičtějších tacos, které koupíte do ruky všude na ulici, zkoušíme zapečené tacos dorados, fajitas, burritos nebo ruzné quasadilly a enchilady.
Další na obrázku jsou tlayuda a enfrijolada. A to hnědé na talíři vepředu nejsou fazole, ale enchiladas de mole. Mole je omáčka, do které se přidává i čokoláda. A je to zatím moje nejoblíbenější jídlo tady v Mexiku.


Po výborném jídle se jdeme s Vincentem podívat na Monumento a la Revolución. Památník měl být původně daleko větší. Vybudovali ale pouze základ a pak se od grandiocizního projektů upustilo. I tak jsou Mexikánci na svůj památník náležitě pyšní.


Dá se vyjít nahoru. Vyhlídku na město Vincent naplánoval přesně na západ slunce.



Po setmění se na Plaza de la República pod památníkem rozsvítí barevné vodotrysky.


Den zakončujeme na kávě s výhledem na Palacio de Bellas Artes.


U kávy pro nás Vincent kreslí tuhle kresbu na památku.


PS: Jen spící kreveta plave s proudem. (rčení z Mexika)

Žádné komentáře:

Okomentovat