pátek 29. srpna 2014

Catlins a Invercargill

Jihovýchodní kout Jižního ostrova Catlins nám nabízí členitá pobřeží s bílým pískem a útesy. Pláže skýtají domov celé řadě divokých zvířat. Je zrovna odliv písek odhaluje kameny a ostré skály.

Vyčasuje se. Projíždíme kolem Kaka point a vyrážíme na procházku k majáku Nugget point. Po útesu docházíme k majáku, za ním z vody vykukuje několik bobíků- nugetek. Nad majákem je postaven dům udržovatele majáku, od tama by byl teprv výhled. 



Zkratkou přes kopce dojíždíme k zálivu Cannibal Bay. Procházíme se po pláži. Útes v moři nám připomíná Piha beach- první pláž, na které jsme tady na Zélandu byli. 


Na pláži vidíme namlouvání lvounů. Raději zůstáváme dál a schováváme se v travinách. Oproti lachtanům působí lvouni o dost větší. Říká se, že jsou taky dost rychlí. Většinou nemají žádný důvod útočit, ale raději se nemá bránit lvounům v průchodu k moři a stoupat si mezi ně a vodu.


Vedlejší záliv Surat Bay je vyznačen na mapě jako kolonie lvounů. Procházíme k němu po úzké cestičce mezi travinami. V klidu jdu, ale překvapí mě obrovský lvoun, který se válí těsně vedle cestičky. Strašně se leknu, když ho vidím. V travinách takhle dál od moře jsem ho teda nečekala. Naštěstí se jen válí a klidně leží. Na pláži jsme svědky dalšího namlouvání lvounů.

Díra Jack´s Blowhole leží uprostřed pastvin. Podzemním tunelem dlouhým 200m se do ní dostává tryskající mořská voda. Díra je 55m hluboká, 144m dlouhá a 68m široká.


Výhledy s ovečkami a útesy.


V zálivu Roaring Bay pozorujeme při setmění několik tučňáků. V přístřešku pro pozorování potkáváme Brazilce a Estonce, kteří si tady v závětří vaří večeři a sdílejí jejich zážitky z cest.


Navštěvujeme ještě jednou Nugget Point a užíváme si ho v jiném světle.


Přichází bouřka, před kterou nás varovali už v infocentru. Jde z ní strach.


V noci nám na střechu auta bubnují kroupy a narážejí vichry. Další den stále prší, vycházku k vodopádům Punakauanui kvůli silnému dešti již podruhé odkládáme. 

Dojíždíme k zálivu Curio Bay- ten je na naší cestě nejjižnější bod, kam se dostáváme. Pláž je tvořena zkamenělými stromy, starými 80 miliónů let. O Curio Bay nám několik lidí povídalo, jak se tady v klidné vodě učilo surfovat nebo plavalo s delfíny. Dneska to tady klidný záliv nepřipomíná ani trochu. Moře je rozbouřené a několika metrové vlny narážejí na vysoké útesy.


Auto nám začíná zlobit. Rozhodneme se dojet do zhruba 100km vzdáleného města Invercargill. Před cestou ještě v Christchurch chtěl nechat Kuba opravit těsnění CV jointu na kole auta. V servisu mu ale řekli, že je to zbytečné a navymýšleli si jiné nesmyslné opravy a chtěli vydělat na neznalých cizincích. 
Bohužel jsme nakonec těsnění nevyměnili a po štěrkových cestách se nám CV joint opravdu zanesl. Posledních 20km se modlíme, aby jsme dojeli. Každé zatočení je těžší a těžší. Nakonec vidíme servis, Kuba radši jen přistavuje a ještě nezabočuje a jde se zeptat, zda jsou schopni nám auto opravit. Ano opraví nám to dnes. Zabočujeme do servisu, auto vydá podivný zvuk a je ticho. Dojeli jsme úplně přesně. Na zvedací rampu musí auto už mechanik odtlačit.

Necháváme auto opravit a jdeme se projít po městě. 
Cihlová vodárenská věž, vysoká 42m, je charakteristickou dominantou města.
Navštěvujeme muzeum ve tvaru pyramidy. Část expozice je věnována jezdci Bruno Munro, který přetvořil svoji motorku na vysoko rychlostní a zdolal několik světových rekordů. Byl o něm natočen také film The World´s Fastest Indian.


Auto nám nakonec s úplatkem třech českých piv opravují za rozumnou cenu a my můžeme dál pokračovat v cestě.




Žádné komentáře:

Okomentovat