Během poledne se jdeme podívat do ulic, všechny cesty jsou zataraseny nejrůznějšími způsoby. Někde jsou postaveny popelnice, jindy je cesta přetažena páskou, zablokována stojícího vozidly, provizorním plotem nebo kameny.
Lidé s transparenty hlídají, aby opravdu nikdo nemohl projet.
Jinde Bolivijci hrají na silnici volejbal nebo fotbal. Ve volejbale mají stejný problém s kabelem jako my na Statku.
Zataraseny jsou nejen hlavní ulice, ale také boční, menší uličky.
I zubaři z Cochabamby k tomu mají co říct.
Všechno je zavřeno. Protože jsme předchozí den přijeli z národního parku, nemáme koupené nic k jídlu. Občas se objeví nějaký menší potulný prodavač, nakonec sháníme z různých zdrojů alespoň pár surovin k uvaření oběda a o hladu nejsme.
Paní s pomerančemi ale chybět nesmí.
Policisté už vyčkávají na ulicích.
Náměstí s parkem a katedrálou vypadá skoro jako v každý jiný den, uprostřed se ale shlukuje malá skupinka lidí a protestují.
A toto je ten onen zákon, s kterým jsou nespokojeni hlavně lékaři. Kromě pohotovostí, lékaři stávkují již několikátý týden. Někteří drží i protestní hladovku.
Večer jsou ulice plné lidí. Dav lidí pochoduje ulicemi města s bolívijskými vlajkami a nejrůznějšími transparenty. Lidé skandují hesla jako: "Diktatura NE! Demokracie ANO!" Přirovnávají Bolívii pod vládou současného prezidenta k Venezuele nebo Kubě.
Jedno z hesel zní také "Bolivia dice NO!" V roce 2016 totiž proběhlo v Bolívii referendum, v kterém se mělo rozhodnout, zda Evo Morales může kandidovat počtvrté na prezidentské křeslo. Většina Bolivijců tehdy hlasovala pro ne.
I když Bolivijci své protesty naplánovali schválně na stejnou dobu, kdy probíhá světoznámý Dakar, našla jsem ve světových médiích jen malé zmínky a v českých médiích vůbec nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat