Auckland, New Zealand

Nový Zéland patří k nejodlehlejším končinám na světě. Maorové, kteří jako první vkročili na jeho půdu, mu říkali Aotearoa „Země dlouhého bílého oblaku“, protože na přítomnost ostrovů tyto cestovatele v kánoích upozornil oblak, který se vznášel nad nimi. Hned po první prohlídce Aucklandu jsme usoudili, že na tom názvu něco je. Mraky jsou tu opravdu krásné jako ze znělky seriálu Simpsonovi. Sky Tower, dominanta města, mrakodrapy a stěžně plachetnic se jich dotýkají a propichují je.

Maorové se na území Aucklandu usídlili už ve 14.století, jejich osady však byly zničeny kmenovými válkami a epidemiemi. Evropané se zde dostali až v 19.století a díky centrální poloze, dobrému přístavu a výborné půdě byl Auckland vyhlášen hlavním městem. V roce 1865 se ovšem hlavní metropolí stal Wellington ležící na jihu. Přesto každý třetí Novozélanďan pobývá v oblasti Aucklandu a samotné město s 1,5 milionem obyvatel se rozšiřuje rychleji než kterákoliv jiná část země.

Nás do Aucklandu málem nepustili. Na letišti v Bangkoku jsme museli alespoň půl hodiny vysvětlovat, že nevadí, že nemáme zpáteční letenku a že naše vízum toto umožňuje. Počet lidí, který to s námi řešil, se postupně zvětšoval, nakonec jsme je naštěstí přesvědčili a jsme tu. Vzhůru nohama, hlavou dolů.

Na letišti v Aucklandu už nás netrpělivě čekali Honza s Gitanou. Kteří se o nás prvních pár dnů moc dobře starali a ubytovali nás. Honza odjel na Zéland cestovat jako my, našel si tady dobrou práci v jeho oboru a tak si svůj pobyt zde prodloužil. Gitana je Američanka, ale česky umí výborně, takže první procvičování angličtiny se zatím posouvá.

Honza s Gitanou bydlí ve čtvrti Parnell, situované velice blízko centra města. Ve čtvrti se nachází spoustu galerií, kaváren a luxusních butiků, nájmy v obchodech na hlavní ulici čtvrti nejsou zrovna nejlevnější a tak se složení obchodů často mění. Když nás Honza s Gitanou zvou dál, jsme nadšeni z výhledu z jejich bytu. Na jedné straně svítí Sky Tower a mrakodrapy města a z druhé strany se ze tmy parku Auckland Domain noří osvětlená budova muzea.

Odkládáme batohy a jdeme na večeři do jednoho s místních fastfoodu s čerstvými surovinami a ochutnáváme první novozélandské jídlo a tím jsou sladké pečené brambory, kterým Maorové říkají kumara.

Další den se vydáváme prozkoumat centrum města. Cesta do centra trvá zhruba dvacet minut, ale už chápeme Honzovu včerejší poznámku, že celý Auckland je dost kopcovitý. Hlavní ulice Queen street lemuje spoustu obchodů a bank, vyřizujeme si zde potřebné věci pro pobyt. Na náměstí Aotea Square zrovna probíhá nějaká předvolební kampaň, v několika dnech tady mají taky proběhnout volby.

Potkáváme řadu architektonicky zajímavých budov.

Naše další kroky míří do přístavu, abychom ověřili, co je pravdy na přezdívce Aucklandu- Město plachet. Auckland má údajně vyšší počet výletních člunů na hlavu než kterékoliv jiné město na světě. Ve Westhaven Maríně objevujeme opravdu les stěžňů. Všechny příchody k lodím jsou ale zamknuty, takže žádné námořníky nepotkáváme. V maríně i celém městě najdete množství zeleně a kvetoucích rostlin, stromů a palem. Stromy zde mají opravdu vlnitou korunu a některé spouští své kořeny z větví. Přijeli jsme tu ve správnou dobu, spoustu stromů kvete a voní, slunce svítí.

V Albert parku se spoustu lidí sluní na trávě i jen tak relaxuje na lavičkách.

Hodinová věž, která je součástí Aucklandské univerzity.

My zde navštěvujeme Galerií umění. Vstup je zdarma a zrovna se zde koná také koncert dětské filharmonie. Kromě novozélándské tvorby je v galerii k vidění také něco málo z evropské tvorby. V části současné tvorby velkou část tvoří fotografie. Překvapí nás, že druhý den Jakub na internetu narazí na článek nejdražší fotografie světa a jednu z nich od polského autora Gurského jsme den předtím viděli v galerii.

Honza s Gitanou nás seznamují s Jirkou, který v Aucklandu pracuje stejně jak Honza jako programátor. Jirka nás zve další den na oběd do jednoho z food corner, koutků, kde se skýtá nesčetné množství multikulturních restaurací a fastfoodu, nakonec vybíráme jídlo z Bali. Po obědě nás bere do jeho kanceláře v 16.patře v administrativní budově na Queen street. Výhled ze zasedací místnosti je určitě lepší než ze Sky Tower, protože vidíme taky ji. Zrovna z ní někdo skáče bungee jumping. V zasedačce je vyvěšeno asi 10 různých vlajek, Jirka nám vysvětluje, že to ukazuje, jak je jejich tým multikulturní. Auckland je opravdu hodně multikulturní. Na ulicích potkáváme celou řadu Indů a Asiatů, do řeči se s námi dává nějaký Angličan, slyšíme polštinu. Nepotkali jsme zatím však žádného Maora.

Na dalších pár dnů se přesouváme k Davidovi. Bydlení u něho nám zařídila moje spolužačka Katka, která do Aucklandu přijela zhruba před rokem. David žije v Aucklandu už šest let, snaží se Kiwákům, jak se sami Novozélaňďané nazývají, přiblížit českou kultůru. Zrovna organizuje piáno koncert se skladbami českých skladatelů. Jeho vyprávění o tom, jak si ve Veroně v Itálii vydělával jako živá socha Romea nebo jak byl na svatbě v Japonsku, je opravdu zajímavé. David bydlí v rodinném domku v části města Remuera. Objevujeme další tvář Aucklandu. Davidův dům první nemůžeme najít, všechny domky tady vypadají skoro stejné. Připadá mi to tady jako v obrovském satelitním městečku. Bungalovy bílé, béžové nebo světle zelené barvy s vodorovným obložením a mírně šikmými střechami tady jeden vedle druhého vytvářejí městskou strukturu. Další den se nám podaří v bludišti domků najít obchod až po dlouhé době a zároveň poznáváme Aucklandskou dopravní špičku. Vzhledem ke špatné hromadné dopravě je vlastnit auto skoro povinností a na provozu je to opravdu znát.