Start na poloostrově Yucatán, ostrovy Isla Mujeres a Cozumel

Z Mexico City přelétáme na jihovýchod Mexika na poloostrov Yucatán. Máme se tady totiž setkat s mojí sestřenicí Romčou.
Město Cancún, kam přilétá naše letadlo, sice leží u moře, většina pláží je ale obsazena hotelovými rezorty. Ani samotné město není moc příjemné, je uzpůsobeno vyloženě pro auto a ne pro chodce. A tak z města hned další den utíkáme za krásnými plážemi na nedaleký ostrov Isla Mujeres.

Podnikáme tu výlet na loďce. Proplouváme prvně kolem majáku, kde náš kapitán na sušenky přiláká spoustu pruhovaných žlutočerných rybiček.

Následuje potápění u vraku, v kterém se schovávají další rybky, malé i velké, například Dory z Hledá se Nemo nebo i nádherný perutýn s paprsčitými ploutvemi.

Doplouváme ke břehu a máme možnost vyfotit se s býložravým žralokem. Viděla jsem předtím už spoustu takových fotek na internetu, ale nedošlo mi, že žraloci musí být kvůli těhle fotek v ohrádce. U mola je obestavěný kus moře kůly. Po schudcích sejdete do bazénu ke žralokovi. V bazénku je ještě pán naháněč, který žraloka odchytne a dá vám ho do rukou, ať si můžete udělat fotku. Žralokovi se většinou moc nechce. Jediné místo, které má na schovaní jsou schody a tak se pluje po vynucené fotce vždycky schovat pod schody. Přišlo mám to všem třem fakt strašné.

Místa na břehu, kde je naskládaných více kamenů na sobě, obsazují leguáni. Říkají tady tomu La casa de las iguanas.

Tortugranja je místo, kde se v akváriích odchovávají malé karety, které později vypouští do volné přírody. Vidět tu můžete i zajímavé barevné kombinace.

Venku je zase ohrazený plotkem kus moře, kde jsou umístěny už větší želvy. Tahle ohrada je už ale aspoň veliká a želvy tam nikdo neosahává. Spolu s želvami tam plave taky pár býložravých žraloků a rejnoků.

Na závěr dne se jdeme projít na prý nejhezčí pláž na severu ostrova Punta Norte.

Večer zpět v Cancúnu se na večeři potkáváme ještě s Kristýnou, kamarádkou taky z Havířova. Havířov se setkává v Mexiku.

Do piva s rajčatovým džusem tady přidávají krevety. Zkoušíme taky tacos s cochinitou - typickým masem pro Yucatán. A jako dezert si večer na ulici můžete koupit křupavé ruličky marquesitas naplněné nutelou a banánem nebo někdy i nutelou a sýrem. Mají tu celkově rádi sladko-slané kombinace pečivo se slanou náplní tady mají vždy pocukrované.

Neleníme a hned se přesouváme dál do Playa del Carmen. Tady je to opravdový dovolenkový ráj Američanů. Místo pesos tady ceny rovnou diktují v dolarech. To není nic pro nás. Pláže jsou tady sice moc hezké i veřejné, ale jsou stejně teďka zaneseny smrdutými řasami.

A tak se dostáváme na ostrov Cozumel. Cozumel znamená v překladu ostrov vlaštovek. Vlaštovky na nás čekají hned, jak vystupujeme z trajektu, jako reliéfní motiv dlažby chodníku před přístavem. Po procházce po městě opět nasedáme na loďku a jdeme šnorchlovat.

Šnorchlujeme mezi rybkami a menšími korály. Přeplouváme na místo, kde jsou na dně v řadách naskládány velké už řasami porostlé vázy. Vypadají jako podmořské domy a rybky je taky hojně obývají. Je tady celé podmořské město. Z pod jedné z váz vyplouvá dokonce menší rejnok.

Pyramidy Teotihuacán

Asi hodinku cesty na sever od Mexico City se nachází pyramidy Teotihuacán. Pyramidy zde postavili cca v 1. století našeho letopočtu mezoamerické kultůry. Město bylo bohužel z neznámého důvodu opuštěno. V 8.století našeho letopočtu nalezli trosky města Aztékové. Místo na ně udělalo takový dojem, že věřili, že toto místo je rodištěm bohů. Samotný název znamená právě "město bohů".

Největší pyramida komplexu Pyramida Slunce je zároveň třetí největší stavbou na světě, první  je Cheopsova pyramida v Egyptě.

Druhá největší pyramida Teotihuacánu Pyramida Měsíce je s Pyramidou Slunce propojená cestou mrtvých. Cestu lemují okolní menší pyramidy.

Co je zde výhodou třeba oproti pyramidám v Egyptě je to, že můžete nahoru na jednotlivé pyramidy vylézt a mít tak výhled na celý areál.

Nejlepší výhled je z Pyramidy Měsíce, jde vidět celý komplex a vzadu vyčnívá Pyramida Slunce.

Neděle v Mexiku znamená vstup pro místní zdarma.

Na Pyramidu Slunce je taková obrovská řada, že na ni nakonec vůbec nejdeme. Okolní menší pyramidy jsou ale i přes velký počet lidí v areálu skoro prázdné.

Cestu zpět k autobusu lemují stánky se soškami jaguárů, s barevnými foukátky vydávající podivné zvuky a šperky z obsidiánu.

Mexico City

Do hlavního města Mexika přijíždíme v noci. Cestou z letiště na hotel jde poznat i za tmy, že jsme v moderním městě. Trošku to kazí akorát u cesty postávající chicas malas (špatné holky).
Podařilo se nám najít hotel na dobrém místě kousek od historického centra.
Hlavní náměstí Mexico City se jmenuje Plaza de la Constutición, místní mu ale neřeknou jinak než Zócalo. Dominantou náměstí je Metropolitní katedrála.

Uprostřed náměstí se tyčí mexická vlajka a kolem ní jsou postaveny obří stany s trhy s jídlem, barevným oblečením a nejrůznějšími suvenýry jako například pomalovanými lebkami.

Před katedrálou tančí indiáni svoje tanečky. Hned vedle katerdrály se nachází muzeum Temple Mayor, pozůstatky původního aztéckého chrámu, a taky muzeum fotografie. Právě probíhá výstava fotografa Manuela Alcareze Bravo.

Napravo od katedrály se rozprostírá obrovská budova Palacio Nacional. Vstup do něj je zdarma. Stěny hlavního schodiště a také ochoz zdobí muraly malíře Diega Rivery.

Mural, velkoformatová nástěnná malba, má v Mexiku svoji tradici. V první polovině 20.století zde působilo dokonce hnutí s názvem Mexičtí Muralisté a toto hnutí mělo dál následovníky a pokračovatele třeba na Kubě. O samotném Diegu Riverovi tady nemluví jako o malíři ale právě jako o muralistovi.

V Palacio Nacional se nachází také muzeum se stálou expozicí.

 

Muzeum Fridy Kahlo, ikonické mexické malířky, se nachází ve čtvrti Coyoacán. Je to poklidná část města s rezidenčními vilami a malými kaféčky. Poklidná přestává být  právě, když přicházíme před dům rodičů Fridy. Řady od vstupu domu jsou dlouhé několik desítek metrů.  Ptáme se, jak dlouho se tady čeká a prý tak tři hodiny. Jeden ze sekuriťáků nám naštěstí poradí a to jít do řady na dvě muzea- Fridy Kahlo a také muzeum jejího manžela Diego Rivery. Tahle řada se čeká jen 15 minut a lístek je dokonce o něco levnější, i když to nedává smysl.

Domu se občas přezdívá taky Casa Azul a to kvuli výrazné tmavě modré barvě fasády, která je typická pro Mexiko.

Vevnitř interiéry přibližují každodenní život Fridy a její rodiny.

Součástí je taky výstavní prostor s šaty, které Frida nosila. I když někomu přijde její extravagantní oblečení pro Mexiko typické. V té době zas tak typické nebylo. Frida nosila většinou dlouhé široké sukně, s kterými zakrývala to, že má jednu nohu kratší a musí nosit boty se speciálním podpatkem. Výrazným oblečením se snažila upoutat na jiné části těla a potlačit její handicap. Když šla po ulici, děti prý na ni často volaly: "Cirkus jde, cirkus jde!"

Zajímavá je taky část výstavy oblečení světových modních návrhářů, kteří se inspirovali stylem Fridy Kahlo.

Vnitřní zahrada domu je dost veliká a má několik oddělených částí.

Jako další navštěvujeme nedaleké Museo Casa Estudio Diego Rivera y Frida Kahlo. Po návratu z USA se Frida se svým manželem Diego Riverou přestěhovali do svého vlastního dvojdomu. Návrh pro ně dělal teprve 26ti letý Fridin rodinný známý Juan O´' Gorman. Ten se snažil hledat vzory ve funkcionalismu, byl především inspirovaný architektem Le Corbusierem. Už jako 24 letý navrhnul vůbec první funkcionalistický dům v Latinské Americe, ten stojí hned vedle na pozemku domů Diego Rivery a Fridy Kahlo.

Menší modrý dům byl navržen pro Fridu a vedlejší červený dům s obrovským atelierem pro Diega.

Oba domy jsou přes střešní terasu propojeny mostem.

Domy jsou lemovány plotem z kaktusů.

Interiéry jsou kromě Diegova ateliéru prázdné a jsou v nich vystaveny obrazy. Jde tady tedy spíše o samotnou architekturu než o nahlédnutí do jejich života.

Čtvrť Polanco je jedna z bohatších čtvrtí Mexica City. Avenida Prezidente Masaryk je to jedna z nejluxusnějších ulic v Mexico City, plná podniků jako Prada, Gucci apod.

Jedna z dominant čtvrti Polanco je Museo Soumaya od architektonické kanceláře Fernando Romero Enterprise, se svoji výraznou formou upoutá na první pohled. Vnitřek už tak povedený není a celý nelogicky provoz podléhá výraznému tvaru muzea.

Muzeum patří jednomu z nejbohatších lidí na světě mexickém podnikateli Carlosovi Slim Helú, je vlastníkem telekomunikačních firem. Horní sál se jmenuje po něm a jeho manželce. V něm byla vystavena pro mě nejzajimavejsi část expozice a to sochy sochaře Rodina.

Hned vedlejší Museo Jumex od David Chipperfield svým vnějším vzhledem na první pohled sice tolik nezaujme. Jeho forma je však jednoduchá, čistá a krásná.

Uvnitř mě o dost víc než samotná expozice baví zkoumat důmyslné detaily budovy od zábradlí, prosklených skříněk na věci nebo grafického informačního systému. Naprosto mě dostala pruhovaná podlaha v podzemním podlaží.

U těhle domyšlených budov mě taky vždycky baví záchody.

V parku Chapultepec jsme nějak bloudili. Je strašně obrovský. Nachází se v něm i ZOO, která je zdarma, a hlavní atrakcí je zde panda velká. V parku tak všude ve stáncích prodávají plyšové pandity.

Jen tak na ulici nás oslovil Mexikánec Vincent. Zjistili jsme, že kreslí komixy. Vincent nám nabídl, že pokud budeme cokoliv potřebovat, ať se mu ozveme.
Domlouváme se s ním teda další den na oběd. Bere nás na prý nejtypičtější jídlo, které prý musíme zkusit v Mexiku, a to je pozole. Je to v podstatě taková polívka s masem. Pozole maciza je ta s lepším masem. K tomu si dáváme horchatu, sladkou rýžovou vodu posypanou skořicí, a clamatoňo, pivo smíchané s rajčatovým džusem.
Některá jídla trošku klamou názvem např. sopa třeba vůbec není polívka, ale plněná placka. Zkoušíme sopu tinga a sopu cochinitu. Torta zase není dort, ale zapečená houska třeba se šunkou a sýrem.

Kromě nejtypičtějších tacos, které koupíte do ruky všude na ulici, zkoušíme zapečené tacos dorados, fajitas, burritos nebo ruzné quasadilly a enchilady.
Další na obrázku jsou tlayuda a enfrijolada. A to hnědé na talíři vepředu nejsou fazole, ale enchiladas de mole. Mole je omáčka, do které se přidává i čokoláda. A je to zatím moje nejoblíbenější jídlo tady v Mexiku.

Po výborném jídle se jdeme s Vincentem podívat na Monumento a la Revolución. Památník měl být původně daleko větší. Vybudovali ale pouze základ a pak se od grandiocizního projektů upustilo. I tak jsou Mexikánci na svůj památník náležitě pyšní.

Dá se vyjít nahoru. Vyhlídku na město Vincent naplánoval přesně na západ slunce.

Po setmění se na Plaza de la República pod památníkem rozsvítí barevné vodotrysky.

Den zakončujeme na kávě s výhledem na Palacio de Bellas Artes.

U kávy pro nás Vincent kreslí tuhle kresbu na památku.

PS: Jen spící kreveta plave s proudem. (rčení z Mexika)