Bandung, sirné jezero Kawah Putih a čajové plantáže v Rancabali

Z Pangandaranu cestujeme starým, kobrcavým, přeplněným a ještě k tomu neklimatizovaným autobusem do dalších indonéských končin. Zastávka ve městě Garut končí neuspěšně, poté co zjišťujeme, že jsme jediní běloši ve městě. Anglicky se tady opravdu nedomluvíme a ve městě nenacházíme ubytování ani motorky na půjčení. Pokračujeme tedy v cestě a v nočních hodinách přijíždíme do osmi milionového města Bandung. 

Bandung je naše poslední zastávka v Indonésii, odtud odlétáme za několik dní do Singapuru.

Město je mezi Indonésany populární hlavně kvůli nakupování. Nákupní ulice Cihampelas walk nebo Braga city walk jsou plné luxusních obchodů i malých stánků s levným oblečením i jídlem.Trh Pasar Baru zase připomíná naši vietnamskou tržnici.

Doprava v Indonésii, hlavně na motorkách, se dá přirovnat k playstationu, akorát je to celé v reálu. Po Bandungu se ale přemísťujeme minibusy, které tady nazývají Angota. Dveře bývají v Indonéských autobusech neustále otevřené. Čekání na křižovatce nebo v dopravní zácpě někdy zpříjemní někdy znepříjemní muzikanti.

Musholah je označení pro modlitební místo, často je pro veřejnost umístěné hned vedle záchodů. Shodli jsme se s více cestovateli, že jsme si prvně mysleli, že je to indonésky název pro WC.

Místo karet frčí na Jávě domino. Jakub se zapojuje do hry a vyhrává.

Z Bandungu se vydáváme na výlet k sirnému jezeru Kawah Putih.

Světlounce žlutý kráter je zaplněn vodou nazelenalé barvy.

Čajové plantáže v Rancabali, nachází se jen nedaleko od sirného jezera. Jsou vidět dobře už jen od cesty.

Ale můžete je jít samozřejmě hlouběji prozkoumat.

Chceme tady koupit čaj, ale i když nacházíme obchůdky přímo u čajových polí, na dobrý čaj ke koupi jsme tady ne a ne narazit.

Cestou zpět míjíme také městěčko Ciwidey, to je známé díky pěstování jahod.

Noční koupání se světelkujícím planktonem na Paradise Island

Na Paradise Island jsme se dostali náhodou díky našeho skvělého kamaráda Dhanyho. Tehdy jsem myslela, že všechno nejlepší, co během našeho cestování můžeme vidět, jsme už viděli. Mýlila jsem se, Paradise Island předčil vše.

Po nejhorší cestě na motorkách, co jsem tady zažila, dorážíme k rybářské chatce Dhanyho kamaráda Jajy. Od něj si pujčujeme loďku a vyplouváme směr Paradise Island.

Naše výprava Francouzska Momo, Barča, Kuba, Indonésané Dhany, Zijak, Jaja a Francouzi Polo a Kadyma.

I když je ostrov lidmi neobydlen, brzy se setkáváme s jeho prvními obyvateli. Krabíci se schovávají v drobných dírkách v písku a klepítkami malují do písku zajímavé struktury a textury.

Koupené se ve sladké laguně koryta řeky vlnící se do moře. Podobný nápad má také had, který se plazí stejným směrem. To nás ale od koupání neodradí. Z korun stromů nás tiše pozorují černí opičáci.

Dhany, Jaja a Zijak pro nás váří výborné nudle se zeleninou. Kromě toho pro nás Dhany griluje opět čerstvou rybu.

Neopakovatelná atmosféra provází večer na ostrově. Zijak hraje na kytaru a zpívá. Dhany bere jeden z prázdných barelů na vodu a začne do něj bubnovat, chraplavým hlasem dopňuje Zijakův zpěv. Jaja zase štěrká do rytmu s lžičkami a vidličkami. Do toho všeho praská oheň a šumí moře.

Nejlepší část večera ale teprve přichází. Noční koupání! V dobré náladě utíkáme do vln. V tmavé vodě kolem nás začínají zářit malé světélka. Je to plankton, který reaguje na pohyb kolem něj tak, že začne světélkovat. Čím plaveme hlouběji, tím se kolem nás třpytí více hvězdiček. Je to magický pocit. Připadá mi jako bych měla kouzelné ruce a mohla z nich čarovat nové hvězdy a tvořit malý vesmír. Ve vodě nejrůzněji skáčeme, tančíme a prostě si užíváme ten neopakovatelný zážitek. Jsme v moři nekonečně dlouho. Když se vysušíme, tak se jdeme koupat znova a znova. Nedá se to pořádně popsat, nedá se to vyfotit ani natočit, to se musí prožít.

I když máme s sebou stan, nakonec usínáme všichni na ručníku na pláži. Další den ještě užíváme poslední koupání na ostrově a je čas se posunout zase dál.

Pangandaran, Green valley a Batu Karas

Po celkem intenzivním cestování dáváme nějakou dobu pauzu u moře a to ve městě Pangandaran. Pangandaran je oblíbenou destinací pro místní turisty na víkend. Přijíždíme v neděli večer, takže se s nimi akorát míjíme a čeká nás krásná a téměř prázdná pláž.

V roce 2006 byl Pangandaran zdevastován vlnou tsunanami, město je už ale znova připraveno na turisty.

Surfování je tady náš hlavní cíl. Místní pláž je dlouhá a pro surfaře je zde dost prostoru. Vlny chodí dost nepravidelně a rychle ztrácí na síle, takže je těžší chytit vlnu. Máme už ale nějaký skill a Kuba dokonce jezdí už zase na o něco menším prkně.

V půjčovně surfů se seznamujeme s Dhanym. Bere nás společně s jeho kamarády loďkou na nedalekou pláž Pasir Putih se zlatavým pískem. 

Vůně bílého snappera, kterého pro nás Dhany připravuje na ohni, přilákala z džungle divokého varana. Rozdělujeme se s ním o kosti z ryby.

Makaci se snaží ukrást zbytky ryby pro sebe, varan je ale silnější a makaci z něj mají respekt.

Když ne ryba, tak alespoň pivo.

Na pláž navazuje národní park. Po úzké cestičce mezi stromy se vydáváme hlouběji do džungle. Prales působí se všemi zvuky celkem strašidelně, navíc po nás chtějí hlídači drahý vstup, tak se vracíme a procházíme se raději dál po pláži.

Jeleni vychází na večer z národního parku, procházejí se po městě a po pláži mezi loďkami. Obchází kolem místních warungů (jídelen) a hledají v odpadcích zbytky jídla.

Kromě jelenů vylétají na večer z džungle taky obrovští netopýři. Občas se zapletou do šňůr draků, které pouštějí místní kluci. Někdy je kluci naschvál chytají.

Na motorkách se společně s Australanem Rhysem vydáváme cestou necestou k údolí Green valley.

Podél břehu řeky docházíme k jeskyni, kterou řeka protéká. Po kořenech plazících se po stěnách jeskyně odvážní vylézají a skáčou do studené vody. My plaveme dovnitř jeskyně. Nad námi kape voda z krápníků. Doplaváváme až do závěrečné části s vysokým stropem, z něj dírou prosvítá úzký pramínek světla.

Po proudu řeky docházíme k několika menším vodopádům a koupeme se i zde.

Přidává se k nám další Australan Will. Když přicházíme k motorkám, Will uskočí. Vystrašil ho had, ten si na jeho motorce pochutnává na žábě. 

Na motorkách pokračujeme do města Batu Karas. Cesta je opravdu hrozná, obrovské díry nám zajišťují pořádnou masáž zadků. Pláž v Batu Karas je rovněž populární mezi surfaři. Je ale o dost menší než pláž v Pangandaranu a hustota turistů je taky o dost vyšší, tak jsme rádi, že jsme si jako hlavní místo pobytu vybrali Pangandaran.

Zpět v Pangandaranu. Rybáři na pláži připravují sítě na lov.

Na večeři navštěvujeme rybí trh. Kde si vybíráme ve čtyřech lidech kilo čerstvých krevet, bílého snappera a tuňáka. Všechno chutná opravdu výborně. Vzpomínáme ale stejně nejvíce na rybu, kterou pro nás Dhany připravil na pláži. Venku se mezitím strhnul šílený liják. V Indonésii pomalu začíná období dešťů.

Poslední večer v Pangandaranu pro nás Dhany sehnal durian. Už dlouho jsem ho chtěla vyzkoušet. Říká se, že člověk ho buď zbožňuje nebo nenávidí. Bylo tomu i tak se mnou a s Kubou. Jednomu z nás strašně chutnal a druhému vůbec. Můžete hádat, jak to bylo.

Když se bavím s místními o durianu většinou ho všichni opravdu milují a vypráví, jak včera snědli osm kousků a podobně. S durianem se musí ale s rozvahou. Pokud člověk sní více než 10 plodů může se z něj až opít. Dhany nám vypráví, jak se jako malý kluk opil z durianu, nemohl ho pak dlouhou dobu ani vidět. Teď mu znova přichází na chuť.

Zároveň když jíte durian neměli byste alespoň půl hodiny předtím ani potom pít tvrdý alkohol.

Dozvídáme se taky zajímavost a to že rozevření durianu nožem se nazývá "durian bla". Stejný pojem používají Indonésané ale také pro první sex o svatební noci.

Borobudur

Borobudur, který se stejně jako Prambanan nachází nedaleko města Yogyakarta, je největším buddhistickým chrámem na světě. Byl vystavěn v 8-9.století našeho letopočtu a opuštěn ve 14.století. Poté byl zapomenut a po dlouhou dobu ztracen v džungli. Znovu byl objeven v roce 1814 a poté zrekonstruován.

Protože jsme na Prambanan dojeli lehce místním autobusem, rozhodli jsme se využít hromadnou dopravu také na Borobudur. Dorážíme brzo ráno taxíkem na hlavní autobusový terminál Jombor a od tama už prvním ranním autobusem směr Borobudur. Zastávky jsou v Yogyakartě umístěny na vyvýšeném nástupišti, na které projdete přes turniket s lístkem, a poté z nástupiště nastupujete do autobusu. Dveře otevírá speciální pracovník, který zároveň vyvolává zastávky. V menších městech, kde autobus tak často nejezdí, většinou tento pracovník také z autobusu hlasitě vyvolává směr jízdy a snaží se nabantovat nové cestující. K Borobuduru přijíždíme společně se školáky směřujícími do zdejší školy.

Monument se skládá z šesti čtvercových teras, završených třemi kruhovými. Buddhističtí poutníci začínají svůj výstup u základny Borobudury a postupným obcházením pater, prochází jednotlivé terasy až k nejvyšší centrální stúpě.

Celá stavba je poseta reliéfy, které znázorňují výjevy z Buddhova života. V sousedícím muzeu si můžete přečíst vysvětlení několika z nich. Monument zároveň obsahuje několik set soch Buddhy. Sochy se navzájem liší polohou ruk nebo mudrou, kterou předvádí.

Horní tři kruhové terasy jsou dokola obestavěny stúpami ve tvaru zvonu. Uvnitř každé z nich medituje ukrytý Buddha.

Dvě ze stúp odhalují Buddhu při meditaci.

No scratching- zákaz škrábání. Kolem pasu máme uvázané sarongy, což je místní oděv, který by se měl nosit do chrámu.

Monument se postupně vylidňuje od nedočkavců, kteří zde přišli na východ slunce, zároveň ještě není zaplaven davy turistů přijíždějícími zájezdovými autobusy. Jsme tu v pravou chvíli a Borobudur si můžeme pořádně vychutnat.

Závěrečnou část monumentu tvoří obrovská centrální stúpa.

Architekt Borobuduru se jmenoval Gunadharma, je o něm známo ale jen velmi málo.