pátek 26. ledna 2018

Protesty v Cochabambě

Zatímco jsme ve městě Cochabamba, probíhá další stávka v důsledku nového zákona a zvýšení moci prezidenta Evo Moralese, který ubírá zemi socialistickým směrem. Něco jsem již zmiňovala o protestech, které jsme zažili ve městě Sucre. Situace v Bolívii se ale začíná vyhrocovat a protesty, které proběhly v Cochabambě, byly o dost větší.

Během poledne se jdeme podívat do ulic, všechny cesty jsou zataraseny nejrůznějšími způsoby. Někde jsou postaveny popelnice, jindy je cesta přetažena páskou, zablokována stojícího vozidly, provizorním plotem nebo kameny.


Lidé s transparenty hlídají, aby opravdu nikdo nemohl projet.


Jinde Bolivijci hrají na silnici volejbal nebo fotbal. Ve volejbale mají stejný problém s kabelem jako my na Statku.



Zataraseny jsou nejen hlavní ulice, ale také boční, menší uličky.


Starosta Cochabamby přijíždí v zelené helmě na kole a zapojuje se do protestujícího hloučku lidí.


I zubaři z Cochabamby k tomu mají co říct.


Všechno je zavřeno. Protože jsme předchozí den přijeli z národního parku, nemáme koupené nic k jídlu. Občas se objeví nějaký menší potulný prodavač, nakonec sháníme z různých zdrojů alespoň pár surovin k uvaření oběda a o hladu nejsme.

Paní s pomerančemi ale chybět nesmí.


Policisté už vyčkávají na ulicích.


Náměstí s parkem a katedrálou vypadá skoro jako v každý jiný den, uprostřed se ale shlukuje malá skupinka lidí a protestují.



A toto je ten onen zákon, s kterým jsou nespokojeni hlavně lékaři. Kromě pohotovostí, lékaři stávkují již několikátý týden. Někteří drží i protestní hladovku.


A tady je zhruba shrnutí, co jsme dostali, pro ty, co umí španělsky.


Večer jsou ulice plné lidí. Dav lidí pochoduje ulicemi města s bolívijskými vlajkami a nejrůznějšími transparenty. Lidé skandují hesla jako: "Diktatura NE! Demokracie ANO!" Přirovnávají Bolívii pod vládou současného prezidenta k Venezuele nebo Kubě.




Jedno z hesel zní také "Bolivia dice NO!" V roce 2016 totiž proběhlo v Bolívii referendum, v kterém se mělo rozhodnout, zda Evo Morales může kandidovat počtvrté na prezidentské křeslo. Většina Bolivijců tehdy hlasovala pro ne.




I když Bolivijci své protesty naplánovali schválně na stejnou dobu, kdy probíhá světoznámý Dakar, našla jsem ve světových médiích jen malé zmínky a v českých médiích vůbec nic.

čtvrtek 25. ledna 2018

Cesta do pravěku v národním parku Toro Toro

Kdybych věděla dopředu, jaká cesta vede do Toro Toro národního parku a co tam budeme dělat, asi bych tam nikdy nejela. Ale nevěděli jsme to a tak jsme tam jeli a bylo to asi zatím jedno z největších dobrodružstvích, co jsme tady v Jižní Americe zažili.
Den předtím jsme čekali na autobus a pršelo a tak jsme šli do kina. Jediné, co hráli, bylo nové Jumanji ve španělštině. Předznamenalo to tak trošku náš výlet do Toro Toro a opravdové Jumanji jsme tu pak zažili na živo.
Začalo to hned cestou. Po noční cestě ze Sucre do Cochabamby, jsme v šest ráno přestoupili do minibusu směr národní park Toro Toro.


V nočním autobuse šíleně topili a tak se spát nedalo. Myslela jsem, že to doženeme v minibuse, jenže cesta byla tak hrbolatá, že jsme byli rádi, když jsme se udrželi na sedadle.


Do toho začalo pršet a cesta, která vedla po okraji kaňonu nám doslova začala sklouzávat pod koly. Popadané kameny všude a sráz dolů jak blázen. Proč jsem si musela sednout zrovna k okýnku? Mám přesně vymyšlené, kde se chytnu a do jaké polohy se schoulím, jakmile začneme padat.


Okolní krajina je sice v mlze, ale je nádherná. Stěny kaňonu a hlína jsou sytě červené. Přijde mi, jako bychom byli někde v Austrálii akorát s deštivým počasím. Po pěti hodinách dorážíme konečně do vesničky Toro Toro. Je to jen pár domů mezi kopci.


Jedno z největších lákadel národního parku Toro Toro jsou dinosauří stopy. Na to jsou hrdí i ve stejnojmenné vesničce. Chudé prosté domky tak často doplňují naprosto šílené sochy dinosaurů lezoucí ven z oken a nebo ze střechy a taky tady najdete dinosauří náměstí.



V překladu znamená Toro Toro - bahno bahno. Vzhledem k našemu mírně deštivému počasí tady to asi sedí.


Vesnička je těžko dosažitelná a celkově vzdálená od veškeré civilizace, není tady vůbec signál, ale wifi jí neušla. V centru najdete wifi automat, kde si můžete za 1 boliviano koupit 60MB. Jak ho ovládat nám poradila asi šestiletá holčička.


Po obědě vyrážíme hned na první trek ke kaňonu a vodopádu El Vergel. Do národního parku je vstup povolen pouze s průvodcem. Spolu s námi jde ve skupince ještě Ital Piero, Patricia z Bolívie a Gerhard z Německa. Našeho průvodce Marcelina jsem si oblíbila hned při první zastávce u dinosauřích stop, kdy vytáhl z batohu chodící figurku dinosaura.


Marcelino nám názorně ukazuje a předvádí chůzi dinosaurů, vysvětluje španělsky nejrůznější fakta, která jsou bohužel na naši znalost španělštiny občas až moc složitá, hází vtípky a potutelně se u toho usmívá.


Procházeli tudy čtyři hlavní skupiny dinosaurů a to ornitopodi (býložraví dinosauři, co vypadali jako klokani), terópodi (takoví malí tyronasauři), sauropodi (do této skupiny patří i brontosaurus) a ankylosauři (s ostny na zádech).


Vždycky jsem myslela, že dinosauři byli obrovští. Zdejší stopy tomu ale až tak neodpovídají. Přišla jsem na to ale proč. Dinosauři, kteří tady procházeli do zaslíbeného Velkého údolí, byli totiž mláďata, která ztratila rodiče při velkém zemětřesení a musela se na cestu vydat sama. Pokud znáte pohádku Země dinosaurů, určitě víte.


No dobře, občas jsou tu i nějaké obří stopy, to byli nějací zatoulanci mimo hlavní děj pohádky.


Některé stopy jsou více speciální jako tato rozpůlená stopa v důsledku posunu litosférických desek.
Jednotlivé vrstvy podloží jsou tu dobře znatelné. Jejich pohyb je názorný taky na dalším obrázku, kde je jedna z vrstev zvlněna.


Na jiné vrstvě jde vidět znatelné stopy vlnění vodní hladiny. V jiných deskách nacházíme zkamenělé mušličky. Marcelino nám ukazuje k tomu obrázky a popisky k jednotlivým mušličkám v jeho diáři. V diáři má popsané pouze tyto dvě strany.


Zdejší hlína obsahuje kovy a tak zní.


Z korun stromů na nás skřehotají papoušci a kolem keříku vidíme dokonce létat kolibříka.
Procházíme kolem přírodního amfiteátru, na kterém jsou dobře znatelné jednotlivé vrstvy podloží.


Další zajímavé útvary, které nacházíme po cestě jsou mosty z desek nebo třeba strom, který vyrůstá z rozpůleného kamene.


Přicházíme k velkému kaňonu, nad námi si poletují dravci.




Cestičkou po straně kaňonu klesáme až se dostaneme úplně dolů k řece.


Pokračujeme po proudu řeky, přeskakujeme kameny, až dojdeme k nádhernému vodopádu.


Za tmy se vracíme do města. Dinosauří náměstí je náležitě barevně a kýčovitě nasvětlené, jak už je v Bolívii zvykem.

Druhý den naše cesta směřuje do města Inků - Ciudad de Incas. Minibusem vyjíždíme nahoru do mlhy. První jeskyně, kterou navštěvujeme, má specifický tvar.


Marcelino nám ukazuje první jeskynní kresby jednak kruhovou značku náčelníka skupiny a taky veselého tančícího človíčka dole vpravo.


Skrz kamenný portál vstupujeme do města Inků. Hned za vstupem nás vítá kamenná ryba.


A kousek dál dvě karety- máma kareta s mládětem.


Lezeme nahoru na skály a pak zase zpátky dolů do minikaňonu. Marcelino nám ukazuje několik rostlin, třeba z té střapaté rostliny na fotce, vyráběli Inkové prý hřeben. Jina rostlina se zase používala pro potraty.


Přicházíme do první menší jeskyně.


A pak rovnou do kamenné katedrály.


Cesta není vždycky jednoduchá, občas musíme prolézt třeba skrz takovouhle nebo jinou kamennou štěrbinu.



Po cestě potkáváme spoustu dalších přírodních kamenných útvarů jako třeba slona, dalších několik želv. Ze skal je výhled do vlnitého údolí zahaleného mlhou. Na skalách kolem nás nalézáme další kresby.
Přicházíme až do velké kamenné katedrály, kde mají i jeptišky.


Lezeme znovu nahoru na skály pomocí žebříku a lana.


Obklopuje nás kompletně mlha, celé údolí zahalil bílý závoj. Po vrcholcích skal se vracíme zpět. Mezi špičkami skal se občas tvoří malé jezírka.


Zpátky u minibusu nám bolivijská paní přichystá oběd z kbelíku.


Sjíždíme o něco níž k jeskyni Cueva Umajalanta. Je to jedna z nejdelších a nejhlubších jeskyní v Bolívii. Cestou k jeskyni se prošlo taky pár dinosaurů. Kromě toho tu najdete lávové usazeniny a zkamenělé mušličky.


Fasujeme helmy a čelovky. Potkáváme lidi, kteří se vrací zpět, jsou většinou kompletně špinaví nebo aspoň mají špinavý zadek. Co nás to čeká? No nic, jdeme tedy dovnitř jeskyně.


Vstup jeskyně hlídají zajíci viscachové.


Velká díra jeskyně se postupně zužuje ani ne do metr vysoké štěrbiny s mřížemi v podobě krápníků. Tudy se dá projít dál jedině vleže


Proplazíme se touhle dírou a pak pokračujeme kousek po laně do první krápníkové síně. Je jich tady celkem osm. Následuje první menší otevřený tobogán.


V další síni je mezi světlými krápníky černý krápníkový útvar, který vypadá jako netopýr. Nacházíme stalagmity, stalaktity, stalagnáty, vroubkovité krápníky, krápníkové útvary ve tvaru obřího mexického sombréra nebo vánočního stromku se znatelnou tváří dítěte. Prolézáme vždy užší chodbičkou a dostáváme se pak do větších prostor. Občas musíme slaňovat, dáváme pozor na díry v podlaze. Některé jezirka vypadají mělce, ale vůbec mělké nejsou. Všude to klouže a do toho je tady úplná tma.


U jednoho z obřích útvarů, Marcelino popisuje průhlednost krápníků, poskakuje sem a tam a hned za ním je sráz do obří propasti. Říkám si hlavně, ať tam nespadne, ať nás má, kdo vyvést zpátky. Kudy máme jít, tady občas totiž není vůbec jasné.


Konečně se dostáváme do obří síně, vypadá to, že teďka už fakt není kam dál a mohl by to být konečně konec jeskyně. Marcelino nám řekne, ať zkusíme, jaká je tady doopravdy tma a tak zhasínáme lampy. No je tu fakt tma černá a černá, raději čelovku hned zpátky rožínám a v tom Marcelina, našeho průvodce, odhalím, jak se nám chce schovat a leze do nějaké skuliny. Všichni se smějí, ale ještěže jsem ho odhalila.


Pak ale musíme do té skuliny taky, je to zatím asi nejužší pasáž, kterou prolézáme, plazíme se několik metrů vleže a pak se sklouzneme po pořádném tobogánu. Tenhle tobogán není otevřený, nejde vůbec vidět, kam vede, je to prostě černá díra dolů, tak prostě musíme věřit průvodci, že někam dopadneme. Vracíme se zpátky ven jinou cestou, chodbičky jsou tady o dost užší a taky více slaňujeme nebo používáme lano. Na to, že neumím šplhat, dobrý. Už jsme skoro na konci, ale ještě nás čeká tarzaní skok přes propast. Kouknu dolů, což jsem asi neměla dělat. Ale při představě, že mě z dolů asi fakt nikdo nevytáhne, to prostě musím skočit. Už jen chvíli nahoru proti proudu potoka a konečně je vidět denní světlo. Jupí, po dvou hodinách jsme konečně venku. 
Králíci vizcachové se s námi loučí. Nakonec zas až tak špinaví nejsme, jsme v podstatě celkem čistí. Protože má být další den zase stávka a tedy nejezdí autobusy a taky není jisté, jak dlouho bude pokračovat, ještě ten den se vracíme do Cochabamby.