sobota 24. září 2016

Sloni v národním parku Minneriya a Lví skála Sigiriya

Další naše kroky vedou na Srí Lance na sever do Sigiriye, kterou chceme navštívit hlavně kvůli pověstné Lví skále.


Přijíždíme autobusem prvně do Dambulli, kde máme přestupovat a odkud je Sigiriya už nedaleko. Navazující autobus ale nejede a tak se necháváme odvézt tuktukem. Řidič tuktuku nám po cestě zastavuje v tropické zahradce s kořením,v podobné jako jsme již viděli v Indonésii. Zanedlouho přijíždíme k našemu ubytování do Sigyriye, apartmánu s terasou s houpacími sítěmi a výhledem na schnoucí prádlo a na Lví skálu Sigiriyu.


Je to tady v podstatě jedna dlouhá suchá prašná cesta, kolem které jsou v rozestupech nasázeny ubytka. Podél téhle cesty vyrážíme hledat něco k snědku. U cesty stojí skromný příbytek s dvěma stoly a s plastovými židlemi, paní stojící u něj nás hned usazuje a slibuje, že nám něco uvaří. Jsme trochu nedůvěřiví, ale protože jsme poblíž jinak nic nenašli, sedáme. Paní za sebou zatáhne závěs s růžičkami a začne vařit. Její malá stydlivá dcerka si sedne k vedlejšímu stolu a kreslí obrázek, kolem nás poletují mouchy, pod nohama se nám povalují dva místní znudění psi. Po nějaké době nám paní prvně donese výborný čerstvý ananasový džus, na chvíli se odmlčí, ale pak začnou hody. Nosí jednu misku za druhou, sladké brambory, posekané listy s nastrouhaným kokosem, další neidentifikovatelné pochutiny, ale hlavně výborné kokosové kari.  Kari se jí opravdu povedlo a shodli jsme se s Jakubem, že to bylo nejlepší kari, které jsme na Srí Lance jedli.



Po obědě vymýšlíme plán na dnešek, dnes už nemá na Lví skalu cenu chodit, je na to pozdě, ale dovídáme se o nedalekém národním parku Minneriya. A máme štěstí. Naši sousedi mají už domluvený jeep u naší ubytovatelky. Protože se k nim přidáváme, Kuba pro nás zkouší dojednat lepší cenu. Tu dojednává, ale stává se z něj pro ubytovatelku "bad man". Tím ale nekončí a zjišťuje, kolik lidí se na jeep vlastně vleze. Vleze se šest lidí. Takže s ní vyjedná, že pokud seženeme další dva lidi, cena bude ještě levnější. Ubytovatelka souhlasí, protože máme vyrážet zhruba za hodinu a moc dalších lidí v dohlednu není. S Kubou se jdeme projít, jestli náhodou někoho nepotkáme. Ve vedlejším ubytku sedí na terase dvě Holanďanky s krosnami, tak se jich Kuba rovnou ptá. Holanďanky chvíli váhají, protože se ještě dnes musí přesunout o 100km dál, během chvilky se ale nechají nalákat. A nakonec s řidičem jeepu domlouvají, že je večer vyhodí přímo na zastávce autobusu.
Další dva členové jeepu jsou naši sousedi taky Holanďani Klara a Michel. Do národního parku jedeme prvně úzkou lesní stezkou. První zvíře, které vidíme mezi stromy, je páv. Kromě páva narážíme i na několik domků pro kobry - Cobrahouse. Cobra housy jsou bývalá termitiště.



Po několika minutách jízdy se před námi rozprostírá planina národního parku Minneriya.
Přijíždíme se k jezeru, v jezeru se pohybuje spousta šedých teček, které se postupně zvětšují a blíží se přímo k nám.





Na to, že jsme toto vůbec neplánovali a dostali jsme se sem náhodou, máme fakt velké štěstí. V srpnu se totiž v národním parku Mineriya můžete stát svědky stejně jako my události jež místní nazývají "Shromáždění". V jejím průběhu se v jednom místě sdružuje více než 200slonů. Slony zde láká rozbahněná půda, která se po ústupu vody pokryje jemnou trávou, která je pro slony neskutečná pochoutka.



Skupina slonů u jezera není jediná, kterou v parku potkáváme. Jedeme dál kolem několika už menších skupinek cca po 20ti slonech. Projíždíme taky kolem samotného samce, který může být ale nebezpečný a podle řidiče jeepu nám hrozí "Elephant attack", což je asi jedno z mála slov, které anglicky umí.


Když se s místníma později bavíme o slonech a řešíme, jestli je hezčí slon africký nebo slon indický. Místní nechápou, jak se může někomu líbit slon africký, když mu chybí jedna zásadní věc a to rozpůlená hlava. Slon indický je proto hezčí, protože má rozůlenou hlavu!


V národním parku dál pokračujeme projížďkou a zastavujeme na vyhlídce, odkud vidíme jezero plné bůvolů a bílých ptáků. Kromě dalších skupinek slonů, bůvolů a pávů potkáváme také dva šakaly.


Den se vydařil. Na večeři jdeme k místnímu rastafariánovi na horní palubu do korun stromů.
Ráno vstáváme v šest hodin, v 6:30 snídáme nudle se zeleným karim, roti, palačinku plněnou kokosem a toust s melounovou marmeládou a vyrážíme na Lví skálu Sigiriyu.
Po dlouhé vyprahlé červeně písčité cestě dorazíme ke vchodu do areálu Lví skály, tam nás překvapí vstup 30dolarů. Prvně procházíme zahradami s jezírkem s krokodýli a varany. Když začínáme stoupat po různě vysokých schodech nahoru, míjíme několik cedulí "Nedělejte hluk, pozor na sršně."



Zhruba v půlce cesty stoupáme točitým schodištěm k části, kde je lví skála zdobena freskami. Dál stoupáme méně příkrým schodištěm schovaným za zrcadlovou červenou stěnou. Ta je z dálky viditelná jako červený pruh, který dělá skálu zajímavou.



Docházíme až na plošinu, z které stoupá schodiště uprostřed lvích tlap až na samotný vrchol. Dříve byl v této části skály ohromný cihelný lev celý, ten ale zmizel a zbyly z něj pouze tlapy. Když se ale člověk pozorněji zakouká na skálu obrys lví hlavy s hřívou tam vidí i teď.



Stoupáme až nahoru, kde se rozléhá velkolepá terasovitá plošina s bazénem a neskutečnými výhledy. Hlavní výhled je na džungli a uprostřed džungle stojí velký bílý buddha. Další výhled je na sousední vrchol skálu Pidurangala, jiný výhled je na jezero plné leknínů...


Mojí hlavní mísí zde bylo ukázat lvího krále světu. Ten se mnou cestoval už z Česka v mojem batůžku. A povedlo se. Simba se stal lvím králem.


Při sestupu dolů, míjíme davy turistů a jsme šťastni, že jsme si přivstali. V největším vedru navštěvujeme dole klimatizované muzeum.


Odpoledne si půjčujeme kola a jedeme na okruh kolem Sigiriye a menší sousední skály Pidurangaly.


Co mě nejvíc zaujalo při této projížce nebyl Cobra Buddha, ani obrovská stupa, ani skupina makaků, ale davy místních, kteří si v nádržích, které liniovitě vedou kolem Lví skály, prali prádlo, koupali se a myli vše možné i nemožné.


Ale není se, co divit, v Sigiriyi je fakt sucho. Jediným zdrojem osvěžení je pro nás naše koupelna. Zdá se, že na to přišly i místní žáby. I když je opakovaně chytáme a vyhazujeme ven z koupelny, vždycky najdou cestu zpět.



Žádné komentáře:

Okomentovat