Světem zapomenutá dálnice- Forgotten world highway

Opouštíme Tongariro a čeká nás více jak 150 kilometrů k západnímu pobřeží ostrova bez benzínky. Vydáváme se po námi nezapomenutelné ale světem zapomenuté dálnici. 

V info centru jsem nabrala letáček, který popisuje atrakce na této cestě. Hned u první atrakce zjišťujeme, že to jen tak obyčejné atrakce nebudou. Projíždíme kolem vysoké stěny půdy, na níž se 15 až 25 miliónů let formovaly tenké proužky vrstev usazenin písku a bahna. Cesta se klikatí a zužuje. Další auta nepotkáváme. Míjíme jen několik nepočetných stád oveček. Zdejší ovečky musí být řádné horálky, aby se mohly pást na hobitích kopečcích, které nás tady obklopují. Celou dobu prší, což dodává vjemu z cesty dobrodružný charakter. 

A cesta se stává nebezpečnější. Nejenže nám jí několikrát křižují nekontrolovatelné krávy. Ale cedule padající kamení, tady znamená opravdu padající kamení. Na cestě, která se mezitím změnila na štěrkovitou, leží velké kusy balvanů. Dokazuje to i pohled na skály po stranách cesty, po nichž proudí vodopády tekoucí vody s kusy bahna. Z okolního pralesa stoupá mlha. 

Občas potkáme pochybné stavení, kde na plotě suší zvířecí kůže, nad kterými poletují mušky. Projíždíme 180 metrů dlouhou hobití dírou. V letáčku se dočítám, že při jejím kopaní zde kdysi našli zkamenělého gigantického kraba. 

Další atrakcí je hrob Joshua Morgana, který zde zemřel ve 35 letech. Začíná se stmívat a my jsme teprve v půlce cesty. Naštěstí konečně narážíme na civilizaci. Není jí město, ale hned republika. Vesnička Whangamomona sama sebe vyhlásila v roce 1989 za republiku. 

Kemp je nevšedně vybaven nejrůznějšími cvičících nástroji pro venkovní použití a artefakty v podobě výstavní záchodové mísy. 

Ale jako jeden z mála kempů jsou tady za slušný peníz taky sprchy a kuchyň. V kempu v údolí se rozléhají podezřelé zvuky naruživých býků pasoucích se na okolních kopečcích. 
Druhý den přijíždíme do Stratfordu na západním pobřeží. Přežili jsme to.