Ubud, kulturní centrum Bali

Bali, turisty nejnavštěvovanější ostrov Indonésie. Hlavní odlišnost od zbytku převážně muslimské Indonésie je hinduismus. I když samotná Indonésie je jeden velký mix a několik náboženství tady žije bez problémů pospolu.
Přilétáme do Denpasaru, dopravního centra Bali, odtud ale rychle mizíme. Většina turistů směřuje do Kuty, ráje surfařů, my jsme naši první delší zastávku na Bali naplánovali do města Ubud, kulturního srdce ostrova.

Náboženství je zde cítit na každém rohu. Misky z banánových listů s rýží a okvětními lístky jako dar bohům leží  všude. Najdete je před dveřmi domů, hotelů, obchodů, ale i jen tak na chodníku, u nohou soch, na sedadel motorek... Vůně vonných tyčinek je taky všudypřítomná.

Chrám je zde součástí každého rodinného domu. Rodina žije pospolu. Jednotlivé domky s ložnicemi obklopuje dvůr, kde se v jedné části nachází chrám, v druhé části se pak nachází otevřený pavilon pro konání oslav a setkávání, kuchyně a další provozní části. Balinésané věří, že bohové žijí na horách a démoni v moři. Podle toho také orientují své chrámy a pomocné prostory domu. Posvátné prostory leží blíže horám, zatímco nečisté prostory blíže moři. Nejvyšší hora ostrova Gunung Agung (gunung = hora), 3142m vysoká, leží v severovýchodní části ostrova.

vlevo Chrám Pura Dalem Ubud (pura = chrám)

vpravo Ubud Palace- Puri Saren Agung (puri = palác)

Chrám Pura Taman Saraswati obklopený lekníny

Muzeum Puri Lukisan ukazuje vývoj Balinéského umění.
Na obrazech je většinou natlačeno na sobě spousta lidí, zvířat i rostlin, což v podstatě vystihuje to, že je Indonésie jedna z nejlidnatějších zemí světa. Když zbylo nějaké volné místo umělci ho doplnili nejrůznějšími ornamenty. I přesto ale obrazy nepůsobí přepatlaně.

K některým obrazům patří také příběh. Zaujal mě příběh o králi s prasečí hlavou. Obraz vypráví, že obyvatelé Jávy nevěřili, že král Bali má prasečí hlavu. Vypravili se proto na Bali, aby se přesvědčili na vlastní oči.

Jiný obraz ukazuje příběh opice, která se topila v moři. Zachránila ji mořská želva. Ta ji odnesla na svém krunýři ke břehu. Tam ale opice potkala tygra a společně želvu zabili a snědli.

Obraz o princezně, která si odmítla vzít krále, který žádal o její ruku. Ukazuje kolika nepodařenými způsoby se jí pak král snažil zabít. Jeden z těch způsobů například byl, že ji hodil mezi dobytek.

Zaujalo nás také, že jsme neviděli velký rozdíl mezi současným uměním a obrazy například z 16.století. Když byly pověšeny na zdi vedle sebe nedokázali jsme odhadnout, který je novější.

Před muzeum v leknínovém jezírku:

V Ubudu nenajdete obrazy jenom v muzeu, samotné město je jedna velká galerie. Už cestou z letiště do Ubudu jsme míjeli nespočet galerií, obchodů s nádherně vyřezávaným nábytkem a sochami. Přímo v Ubudu je pa umění ještě mnohem intenzivnější. Galerie a stánky s uměním jsou po celém městě, některé obrazy leží přímo v ulicích.
Osvědčené motivy obrazů se většinou kopírují a občas leží na kupě několik úplně totožných obrazů. Narazili jsme ale taky na umělce, kteří se svými obrazy od ostatních liší, prodávají a vystavují po světě. Například umělec Necky nás provází svým ateliérem a povídá o svých cestách po Evropě nebo po Novém Zélandu :)

Hned první den potkáváme na trhu prodejce, který má na jedné ruce šíleně dlouhé nehty. Ptám se ho proč a odpovídá kvůli tancování. 

Ubud je centrum nejenom výtvarného umění ale také tance. Každý večer se v Ubudu koná několik tanečních vystoupení tradičního Balinéského tance. Existuje několik druhů například Legong, Barong... My si vybíráme vystoupení tance Kecak.

Kecak, někdy také zvaný opičí tanec nebo tanec s ohněm. Co dělá kecak speciálním oproti jiným druhům Balinéského tance je hudba produkovaná lidským hlasem. Chór několika desítek, někdy i stovek mužů sedících okolo ohně se pokyvuje v rytmu a vypraví pomocí speciální chak-a-chak písně příběh z eposu Ramajána. Uporostřed pak tančí jednotliví tanečníci.

Princ Ráma, dědic trůnu, a jeho manželka Sita byli vykázáni z království příčinou intrik Rámovi nevlastní matky. V lese unese Rahwana, král rákšanů, v převtělení za zlatého jelena krásnou Situ. Ráma jí s pomocí opičího lidu s králem Sugriwou a věrným druhem Hanomanem získá zpět. Vrátí se zpátky do své země a spravedlivě vládne po mnoho let.

Závěr vystoupení patří tanci na rozpálených uhlících.

Balinésané věří, že opice, potomci opičího boha Hanomana, který v eposu Ramajána pomohl Rámovi vysvobodit jeho manželku Situ, žijí v Posvátném Opičím Lese v Ubudu. V lese žije v současnosti asi 600 makaků  balinéských. Makaci jsou celkem ofouklí, pokud máte s sebou jídlo určitě vám ho seberou. Nevadí, že je schované v batohu, klidně na vás vyskočí, batoh vám rozepnou a jídlo si stejně vezmou.
Kromě makaků se zde nachází také tři chrámy. Hlavnímu chrámu Pura Dalem Agung Padangtegal se říká také Chrám smrti a je stále používán obyvateli přilehlých vesnic ke konáním obřadů.

Jen zhruba pět minut od centra města jsme boční uličkou došli na toto rýžové pole.

Procházka k dalším nedalekým rýžovým políčkům Campuhan Ridge.

Kuchyně na Bali je odlišná než jakou známe z Thajska. Místo Pad Thai tady vaří nudle Mie Goreng. Ty se nám osvědčily, všude je mají dobré a jsou většinou taky nejlevnější volbou. Mají také svoji rýžovou podobu v Nasi Goreng (smažená rýže se zeleninou a masem, nahoru na kopeček rýže vám naservírují volské oko).

Pokud chcete něco lepšího dobrá volba je Rendang- hovězí maso na kari pomalu vařené v kokosovém mléku. Chutnalo nám taky Babi Kecap- vepřové maso v sojové omáčce se zeleninou.

Nejlepší jídlo, které jsme v Ubudu ochutnali, byla uzená kachna v banánovém listu Bebek Bengil. I na fotce to vypadá, že toho není moc, byla to fakt lahoda a pochutnali jsme si převelice.

"Štěňátko" z naší oblíbené restaurace, které nás zrádně oklamalo. S druhým jakože štěnětem tam každý den za námi pochodovalo a nechalo se hladit a škrábat. Jediné divné nám bylo proč má tak malé štěňátko takové velké a zahnuté zuby. Rozluštění nám dala asi po pěti dnech jeho majitelka: ono to vůbec nebylo štěňátko, ale už šest let starý pes a to druhé jeho čtyřletá sestra.