Samut Songkhram

Po cestě zpět do Bangkoku jsme se rozhodli udělat zastávku ve městě Samut Songkhram. Město leží na řece Mekong asi hodinu cesty od Bangkoku. Je známé hlavně díky trhu přímo na kolejích, kde mezi stánky v těsné blízkosti jezdí vlak. Některé zboží zůstává na kolejích, i když vlak projíždí, stánkaři už dobře ví, do jaké výšky mohou zboží ukládat. Nachází se zde taky plovoucí trh, ale těch je v Thajsku více. Nás tady pozvali Thajci, s kterými jsme strávili pár večerů na Ko Phanganu.

Samotná cesta byla zažitek, po dlouhé plavbě na velkém trajektu přesedáme už za tmy na autobus do Surat Thani. Vcentru Surat Thani vystoupuje polovina autobusu a nás, které mají odvést až na nádraží, vtěsnali do minibusu ala pick up. Na korbě jsou umístěny lavice se stříškou a poslední místo vyčuhuje až nad cestu. Na Jakuba zbylo místo až na konci lavice. Myslíme OK dobře, tak to bude kousek. Jenže tak kousek to není a když to řidič minibusu valí po cestě tak stovkou a za námi brzdí kamion, tak se všichni v minibusu právem bojíme. Naštěstí v pořádku dorážíme na nádraží.

Zjišťujeme, že náš vlak má asi dvě hodiny zpoždění. Objednáváme si k večeři hamburger, po delší době s thajským jídlem je to příjemná změna. Na nástupišti se u piva dáváme do řeči s německým cestovatelem, který žil půlku svého života v Jižní Americe. Jede na svatbu svého kamaráda do Jakarty v Indonésii. Ten musel kvůli svatby s muslimkou konvertovat k islámu a dokonce podstoupit obřízku. Zanedlouho vlak přijíždí a my uleháme v lůžkovém kupé.

Ráno přijíždíme do města Rachaburi, kde nás mají vyzvednout Thajci. Máme půl hodiny než dojedou, pokoušíme se najít nějakou kavárnu, kde bychom si mohli dát snídani. Po pár metrech chůze, obklopeni nápisy v thajském zakrouceném písmu a krámky s výrazným zápachem, narážíme na něco připomínající kavárnu dokonce s nápisem námi přečtitelným COFEE. Při vstupu se ptáme, jestli mají taky něco k jídlu, slůvku sendvič asi rozuměli a kývají, tak jdeme dovnitř. Paní se nás ani nezeptá, co teda chceme a začne ještě s druhou paní něco horlivě chystat, asi po deseti minutách nám donese sendvič s tuňákovou pomazánkou. Objednáváme si, následuje další horlivé chystání, ale místo čaje a kávy nám přináší dvě kávy, po dalším vysvětlování snad pochopí a dostanu objednaný čaj. Proč nám ale v zapětí nesou další čaj a cappuccino nechápeme s Kubou zase my a jen se smějem.

Vracíme se na nádraží, kam pro nás přijíždí Black, O a Sírí v černém pick upu. Připravili pro nás krasný pokoj u řeky v jejich rodinném resortu. Oběd je pro nás dalším milým překvapením. Jídelníček v angličtině tady nevedou. Black píše objednávku pro všechny na papírek a jsme zvědaví, co číšník donese. První dostáváme salát z papáji, je dost pálivý a jí se s nudlemi. Poté číšník přináší na stůl jeden talíř za druhým, několik druhů masa, kroužky chobotnice, thajskou klobásku, pečené na slunci sušené hovězí, další hovězí, kuřecí křidýlka... ke všemu jsou různé omáčky. Velice dobré jsou indické kousky masa na špejli Satay namáčené v oříškové omáčce. V thajské kuchyni je velice obvyklé kombinace slané chuti se sladkou.

 Oběd završuje dezert v podobě kačenek z kokosového mléka, něco jako panacota.

Oběd byl opravdu výborný, divíme se, že žádné z jídel, co jsme teď ochutnali, jsme neviděli v jídelníčku v restauracích na Ko Phanganu. Black vysvětluje, že pro Samut Songkhram je typická severní kuchyně, jižní kuchyně je rozdílná.

Po obědě se vydáváme na již zmiňovaný trh na kolejích do města. Na trhu je k dostání nejrůznější čerstvé ovoce, spoustu druhů ryb, krevety, langusty, švábi... Krabi jsou v přepravce ještě živí a aby neutekli, mají svázané nohy a klepeta. Sírí nám kupuje líčí a sladkou rýži zabalenou v bambusu.

Sirí nás provází dál po městě. Ukazuje nám jeden z chrámů města.

Poté nás bere do úzké uličky těsně za chrámem. Několik příbytků je zde namačkáno při sobě, dveře, okna jsou otevřena, děti zde pobíhají sem a tam, babička v různobarevném šátku má rozložené na schodech nejrůznější žvýkačky a plechovky k prodeji, ptáčci v klecích štěbetají, uhýbáme slečně v ručníku, která jde nejspíše ze sprchy. Nacházíme se v jednom ze slumů města. Sirí nám ukazuje svůj příbytek, nad dveřmi má velkou hlavu buvola, vevnitř leží jeho matka na koberci a kouká na telku. Sirí nám představuje hrdě zbytek rodiny, manželku s dvouměsíčním miminkem, z davu dětí vyloví svou dcerku ve školní uniformě. Když nám ale představuje už asi třetí jeho matku, jsme zmateni.

Ve městě jsme pro ostatní asi trošku atrakce, jiného bělocha jsme zde nepotkali a podle toho na nás všichni koukají. Farang! Tak nazývají Thajci bělochy.

Dále nás Thajci berou k moři, tam dáváme na terase pivo. Po chvilce oddechu na pokoji pro nás Black, O a Sírí mají vymyšlený další program v podobě večeře v místní hospodě. Probíhá zde zrovna karaoke, tak si poslechneme taky něco z thajské hudby. U nás by takhle velikou hospodu obsluhovala asi jedna, dvě servírky, tady jich je nejméně deset v krátkých šortkách a károvaných košilích. Alko, zde pijou tak, že každý stůl má svůj speciální stolek s ledem. Skleničku Vám první celou zapráskají ledem a potom nalijí trochu alka a doředí vodou. Když jen trošku vypijete, hned Vám některá ze servírek dolévá.

V průběhu večera se ještě přemísťujeme do dalšího klubu na koncert kapely, která hraje mix thajské a rockové hudby. Zpěvačka nejen dobře zpívá, ale i její angličtina je výborná. Pohostinnost našich Thajců nezná mezí a Black objednává ještě ústřice a speciální sushi. Chceme celou dobu taky pozvat na něco my je, ale Black rázně odmítá, vy jste naši hosté a v Thajsku neexistuje, aby hosté něco platili nebo sdíleli náklady. Za jejich pohostinnost jim alespoň darujeme láhev Whisky a slibujeme, že pošleme pohled ze Zélandu. Zajímavou práci má v klubu servírka v námořnických šatičkách. Chodí od stolu ke stolu s tácem půlek a připíjí si s hosty. Půlky se pijou spešl způsobem, v jedné skleničce je barevná vodka, v druhé soda. Když vypijete vodku, se skleničkou sody třísknete do stolu, ta napění a zapijete s ní vodku.

Ráno dostáváme snídani na pokoj a dopoledne už odjíždíme do Bangkoku.

Cestou nám Sírí kupuje u vlakového přejezdu u nějakých babek jídlo zabalené v trávě. Nutí nám, že je to strašně dobré, ať to vyzkoušíme. No vypadá to jako syrové maso, tak se mi moc nechce. Nakonec je to ale výborné. Je to nějaká sladká rýže a více než výborná. Později na letišti mi zbývá ještě pár kousků nedojedené trávy, ale spěcháme na letadlo. Snažím se jich sníst, co nejvíc, ale Kuba musí zasáhnout a zbytek vyhodit, ať letadlo stihnem, protože s takovou pofiderní trávou se syrovým masem by nás do letadla nepustili. Škoda trávy ale nevadí, protože další den nás už čeká na Nový Zéland. Ou jee!